Požitkářská princezna

Date
Posted by
Požitkářská princezna

Šest, možná sedm dnů zpátky.
Běžím. Mlha tiše visí ve vzduchu. Prostoupila stromy. Podpírá unavené listy a voní po kouři. Omamná vůně kouře a klid. Je všude kolem mne a čeká, až ji pustím dovnitř. Je trpělivá. Běžím. Nohy se jen lehce střídají těsně nad zemí. Cítím rytmus padajících listů. Běžím, dýchám a vychutnávám si letmé doteky se zemí. Chutnají skvěle.

Užívám si každý centimetr své oblíbené trasy a přemýšlím o tom, koho vezu ve svém „autě“.

Je mi skvostně.
Cítím úlevu, jako když jste v sauně. Procházíte sprchou, přetahujete přes hlavu čisté tričko a pomalu vklouznete do měkkých papučí. Už jen deka, svíčka a voňavý čaj. Ale to až někdy příště. Práce volá a tak je to taky fajn.

Vrací se mi myšlenky na právě rozečtenou knížku a na mé „AUTO“.
Koho vezu ve svém KUFRU?

Do cesty mi vkročila vzpomínka na zlého čaroděje. Určitě tu pohádku znáte. Ukrutný čaroděj se jednoho dne rozhodl vyrobit kouzelné zrcadlo. Když se do něj člověk podívá, nevidí v sobě ani ve světě kolem sebe NIC dobrého a krásného. Svět vypadá jako obrovské odpudivé smetiště s hromadami odpadků. Tváře lidí se mění k nepoznání. Všechno, za co se stydíme a skrýváme, najednou vystupuje na povrch. Jsme jen zlí a oškliví…

Říkám si, pane Andersene, jak brilantně jste vystihl ten zraňující střípek temného zrcadla uvnitř nás. Přiznávám, že Vaše příběhy mi dřív naháněly hrůzu.

Až teď mi začíná docházet, o čem jste vlastně psal.

VNITŘNÍ KRITIK je jako střípek začarovaného zrcadla zabodnutý v našem oku.
Bolí a brání nám ve výhledu, na svět na sebe. Je to gurmán. S rozkoší a tvrdohlavou vytrvalostí bez přestávky kritizuje všechno, co děláme, říkáme, na co myslíme i to, na co nemyslíme.

Najednou jsme tlustí, nebo příliš hubení, neschopní, schopní až moc, málo nad věcí, beznadějní snílci, máme mezery ve vzdělání, bojíme se změn a neumíme delegovat úkoly v práci. Chodíme spát moc pozdě. Místo večerní meditace usínáme u televize a pod rouškou noci se provinile plazíme do postele. Občas dokonce vynecháme sprchu. FUJ! Jsme čuňátka. Málo se těšíme z toho, že máme práci. Jsme nevděční. Mrháme svým časem u televize, brouzdáním po internetu, bloumáním mezi regály. V noci tajně ujídáme arašídové máslo z ledničky. Ráno se plížíme po ulici bez make-upu. Máme příliš velká stehna a příliš malá prsa. V práci jsme příliš emocionální. Doma málo chápaví. Nemáme jasno v tom, jaký je náš cíl a priority. Nejsme dost dobrá máma, dobrý táta a ještě horší manžel/ka………

V očích našeho vnitřního kritika nebudeme nikdy DOST dobří. Vždycky bude NĚCO špatně. Ať uděláme cokoliv, nikdy se mu nezavděčíme. Je jako drak, kterému dorůstají stále nové a nové hlavy. Čím víc chceme být lepší, tím víc nám ukazuje, jak nám to nejde. Jak selháváme.

Vypadá to dost beznadějně, co říkáte?

Přitom stačí jen pár vět a přestanete se před svým kritikem třást. Zjistíte, že nemusíte hrát jeho hru. Dokonce si myslím, že najdete v sobě sílu vzít ho kolem ramen a starostlivě ho posadit na místo spolujezdce.

Aspoň tak jsem se cítila já už po pár stránkách knížky
„Obejměte svého vnitřního kritika“
autorů Hal a Sindra STONE.

Převratná byla pro mne třeba už jen myšlenka,
že vnitřní kritik se narodí, ABY NÁS CHRÁNIL před ostudou a bolestí.

Nesmírně mu záleží na tom, aby nás ostatní lidé měli rádi.
Vnitřní kritik je tady proto, aby nás zkritizoval dřív, než to stihne kdokoliv jiný. Ušetří nás tak veřejné potupy a hanby. Má strach o naše JÁ, naše křehké pravé JÁ a tímto způsobem nás chrání. Pracuje JEN a JEN pro naše DOBRO.

Druhá pro mne zásadní myšlenka:
můj vnitřní kritik NEJSEM JÁ.

Dokonce můj vnitřní kritik není jediné já, které žije uvnitř mého těla.
Je tam celá rodina tzv. primárních já a ty se společně starají o to, abych dokonale ZAPADLA do svého prostředí. Abych zapadla. Abych se zřekla toho, co dělá mne mnou. Abych nedělala věci jinak. Abych dýchala, mluvila a CTILA stejně jako ostatní (ne, to není překlep .

V hlavách nám žijí pan puntičkář, pan tvůrce pravidel, pan postrkovač… Ti všichni nám pomáhají přizpůsobovat se okolnímu světu. Pracují pro naše dobro. Sedají na sedadlo řidiče, sápou se po volantu a určují směr našeho života.

Někde vzadu v temném kufru se krčí naše původní originalitou čišící, křehké a často velmi vyděšené dítě. Choulí se tam rozverná divoška, okouzlující snílek, nedomazlený diktátor, slabá Sněhurka, prostořeká káča, požitkářská princezna…
Je jen na nás, jestli zastavíme a kufr otevřeme.
Je na nás, koho necháme řídit SVÉ auto.

….
Běžím a přemýšlím o svém kufru. Kdopak v něm asi leží?
No, požitkářská princezna to určitě není.
Běží vedle mne

Monika

P. S. Lahůdka pro experty na sebekritiku http://obchod.portal.cz/p…/obejmete-sveho-vnitrniho-kritika/

Pocit být DOMA

Date
Posted by
Pocit být DOMA

Ráno jsem s údivem zjistila, že je 15. září.
Vždyť VČERA byl ještě srpen? Něco jsem zaspala?

Už asi vím, jak se cítila Šípková Růženka. Byla zmatená a možná ještě trochu unavená, i když spala svých 100 let. Protože tak se cítím právě teď já. Vůbec nechápu, jak se to stalo. Matně si vybavuji procházku arboretem v Bílé Lhotě 26. 8. a pak najednou BUM a prázdno.

Mlha přede mnou,
mlha za mnou.

Poslední srpnový týden mi utekl z hlavy.

Dovolená, hlídání několika dětí (jejichž počet se v průběhu dne i týdne měnil), hledání založeného seznamu s pomůckami do školy, noční psaní nového on-line kurzu s termínem odevzdání 31. 8., nalezení seznamu s pomůckami , nákup školních pomůcek, vymýšlení nového loga, domlouvání pracovních schůzek, přemýšlení nad kroužky (jestli vůbec, kolik a co), co jen budu dělat na svačinku?

Z letní mlhy, která by se dala krájet, vystupuje první silná vzpomínka,
jak se 4. září vedeme se Sárou poprvé do školy.
Slzy dojetí. Ranní objetí.

Trochu mlha, ale už ztrácí na síle.

Tento rok jsem si slíbila vědomý život.
Slíbila jsem si, že v mém životě budou převažovat chvíle, kdy budu při plném vědomí.

Na rovinu přiznávám, že jsou okamžiky, kdy vědomí ztrácím. Jako ten poslední srpnový týden.

O to krásnější jsou ale návraty. Návraty k věcem, lidem, činnostem, které jsou pro mne osobně velmi důležité. Vážím s každého okamžiku, kdy jsem s nimi naplno A že jsou to okamžiky s velkým O.

Sára má své „zaměstnání“.
Je důležitá a krásná, když jde ráno s obrovskou aktovkou po chodníku a s grácií mazáka přikládá čip ke vstupním dveřím školy.

Pokaždé se mi uleví o trochu víc. Ono totiž ta moje MLHA na konci prázdnin byla způsobená i strachem. Strachem z toho, jestli budu umět té svojí malé školačce dát přesně to, co ode mne bude potřebovat, ABY BYLA V POHODĚ. Možná mi rozumíte. Možná jste to cítili taky.

Věděla jsem, že chci, aby pro Sáru byla škola příjemnou součástí jejího života. Žádný závod, rozčilování nad úkoly, stres a extrémní tlak na výkon od pondělí do pátku. Nevěděla jsem ale, JAK na to.

Proto jsem napsala své kamarádce, které si vážím právě proto, jak vychovává své děti. A pokorně ji poprosila o radu.

Napsala mi, že si teď s odstupem času myslí, že je dobré dívat se hlavně na POTŘEBY a schopnosti dítěte, aby bylo v klidu, pohodě. Netlačit na certifikáty, ale soustředit se na to, aby z něj vyrostla silná, sebejistá a empatická osobnost.
U prvního dítěte byla prý někdy náročná až moc, ale postupem času ubírala plyn. Dneska, když vidí, že je její dcera unavená, tak ji prostě nechá doma.

Nejvíc mi pomohly její poslední tři věty: „Myslím, že když dítě cítí jistotu v rodičích, tak pak nemá potřebu je podvádět a chodit za školu a taky cítí, že je pro rodiče důležitější než samé jedničky. Hlavně pohoda doma, rozhled, dobré jídlo a nálada, žádná křeč. Holky se vždycky učily dobře, ale nikdy nebyly premiantky a přesto jsou skvělé hlavně všestranné, samostatné, životaschopné.“

A toto je můj cíl, Sárinko.
Takže jdu nakoupit něco dobrého k jídlu, nový pléd a nějakou voňavou svíčku A dáme se do P O H O D Y. Za chvíli nám začíná víkend.

Kdybyste hledali inspiraci, jak vytvořit tu pravou domácí pohodu, mám pro Vás zase jeden báječný tip.
Má jméno HYGGE

Je o tom, jak si naplno vychutnávat pocit domova, bezpečí, vnitřního klidu a blaženosti.

Přeji všem blažený víkend,
Monika

O koních, golfovém míčku a písku

Date
Posted by
O koních, golfovém míčku a písku

Pořád cítím tu teplou srst a KLID, který z něj sálal. Díval se na mne a mně bylo FAJN. Nikdy jsem netušila, že tu budu teď TADY stát a učit se, jak se dotýkat koně. Začalo to nevinně.

Sára.
Řekla, že by letos chtěla jít na koňský tábor. Tak jsme šly .

Na pět dnů se ze mne stala táborová paní kuchařka. No byla jsem spíš nadšený kuchtík. Znám se dobře a vím, že kuchařské umění není má silná stránka. Tak jsem si nechala pomoct a řeknu Vám, to DELEGOVÁNÍ je opravdu skvělá věc.

Důležité je vědět, co kdo umí, dobře si to rozdělit a pak jde vše jako po másle.

Moje maminka je nejlepší kuchařka na světě, ne, ve VESMÍRU. Takže je naprosto logické, že když jsem dostala nabídku stát se kuchařkou, napadla mne právě ona.

Logické, že?

Zeptala jsem se jí, co dělá 31.7.-4.8. Ona řekla, že neví. No a když jsem jí prozradila své plány, řekla, že vždycky chtěla vařit na táboře. Jaká neuvěřitelná náhoda!

Takže jsme si vzájemně splnily své sny. Můj sen bylo zažít něco nezapomenutelného s malou Sárou a to, že jsem u toho mohla být s dalším důležitým člověkem mého života, byl BONUS.

Děkuji.

Maminka sestavila jídelníček, připravila základ pokrmů a sepsala mi pokyny, jak postupovat dál. Já jsem už jen škrábala brambory, udržovala oheň v peci, nakupovala suroviny, rozvážela, míchala a dochucovala. Taky jsem doprovázela děti do kadibudky, protože se tam bály jít samy.

Občas jsem zahlédla malou Sáru. Chovala morčata, uklízela koňské bobky, aby si mohla pochovat malou veverku, stavěla domečky pro skřítky, čistila koně, trhala trávu, klouzala se na klouzačce z PVC, které někdo natáhl z kopce… Byla šťastná a uvolněná. A když sedla odpoledne na koně, bylo to, jakoby se stala jeho přirozenou součástí.

Bylo mi krásně. Bylo nám krásně.

Dnes ráno se mi vybavilo video o tom, co je v životě důležité. A tak posílám odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=mqD4xlan-w8.

Angličtináři si vychutnají obraz i se zvukem. Pro ostatní jen stručně.

Golfové míčky jsou ty nejdůležitější věci v našem životě…rodina, partner, zdraví, děti. Věci, které by náš život dostatečně naplnily, i kdybychom neměli nic jiného.

Štěrk jsou méně důležité věci jako práce, auto, dům.
Písek symbolizuje úplné maličkosti života.

Pointa je v tom, že když do nádoby přidáme nejdřív písek, nezůstane nám prostor pro štěrk a golfové míčky.

A tak je to s našim životem. Když vložíme celou svou energii do maličkostí, nemáme dost prostoru na podstatné věci. Proto se máme jako první soustředit na golfové míčky a bude nám líp.

Proto každé své ráno začněme golfovými míčky…
Sára je můj golfový míček.

Krásné léto,
Monika

Žárovka

Date
Posted by
Žárovka

Víte kolik terapeutů je potřeba na vyměnění žárovky?
Jenom jeden, ale žárovka se musí CHTÍT změnit.

Jsem jako ta žárovka. Čas od času potřebuji vyměnit. Třeba minulý rok, přesně 10. listopadu jsem si napsala: „MLČET, MILOVAT, MEDITOVAT. Má tři hesla na příští rok. Bude to rok, kdy očekávám probuzení lva. Mého lva.“

A stalo se.

Potřebovala jsem změnu. Vyhlížela jsem ji a snažila jsem se jít jí naproti. Potřebovala jsem se posunout v soukromí i v práci. Cítila jsem, že už TO takhle dál nejde. Věděla jsem, kam se chci dostat, ale fakt jsem nevěděla JAK.

Moc, opravdu moc jsem si přála mít tuto fázi PŘECHODU od něčeho někam za sebou. Mít už konečně jasno. Mít vše jednou provždy vyřešené, srovnané.

Teď, když se ohlížím zpátky, došlo mi, že jsem chtěla předběhnout sama sebe.
A ono to, světe div se, nešlo.

Chtěla jsem se naučit víc mlčet, víc milovat (ostatní, sebe, přijmout své i jejich nedokonalosti), víc meditovat.

Chtěla jsem to zvládnout co nejdříve, vše najednou a hlavně sama, vlastními silami mimo zraky ostatních.

Chyba lávky. Změna trvá někdy zatroleně dloooouho. Jak jednou řekl Mark Twain:

„Zlozvyk nevyhodíš oknem. Musíš ho vynést po schodišti, schod za schodem.“

Schodů bylo v mém domě hodně.
Ne, kecám.

Schodů JE přede mnou hodně.

Gay Hendricks říká, že si tyto fáze přechodu děláme těžší, právě tím, že čekáme, až budeme mít hotovo. Až budeme mít naprosto jasno v tom, co chceme. Až toho dosáhneme. Napřed se chceme změnit a až to budeme mít všechno přehledně a úhledně zabalené, teprve pak dáme lidem kolem sebe najevo, že se v nás něco posouvá a mění.

Dlouho dobu se neděje NIC. Pak přijde rána z čistého NEBE
a najednou se děje VŠECHNO.

Lidé kolem nás jsou zmatení. Partneři jsou zmatení. Nadřízení také. Jak to, že odcházíš, vždyť si nic neříkal? Co blázníš? Vždyť to nedává smysl…

A proto:
zkusme si usnadnit fáze přechodu tím, že se s lidmi kolem nás PODĚLÍME o pocity a myšlenky, ve kterých ještě NEMÁME jasno. Zkusme jim říct o tom, co nás mate a nedává nám v tuto chvíli naprosto žádný smysl. Třeba zjistíme, že jsou na tom stejně.

Třeba se nám všem uleví.

Přeji Vám krásné léto, ať je Vaší žárovce dobře,
Monika

Umělý chrup

Date
Posted by
Umělý chrup

Ráno jsem procházela mezi kapkami deště
a říkám si: „Tak a je to. Dnes je mi čtyřicet.“

Jen ne, prosím, žádné soustrastné pohledy.
Jakože už to mám za pár
a šup do nebe (nebo kde mne zrovna vezmou).

Gail Sheehyová, psycholožka doslova a do písmene posedlá zkoumáním DOSPĚLOSTI, o čtyřicátnících napsala:

„Dříve se čtyřicetiletí lidé v mých studiích cítili starší, než ve skutečnosti byli. Bylo to, jako by se ve čtyřiceti letech ZŘÍTILI z hrany útesu. Najednou jim neseděly žádné džíny. Na tanečním parketu vypadali hloupě. Už nebyli součástí mladé kultury.

Kultura kolem nich jim naznačovala, že střední věk
znamená ÚPADEK a odchod do zóny UMĚLÝCH CHRUPŮ…

V přesvědčení, že se jim čas krátí, dostávali lidé záchvaty PILNOSTI, nebo započali dlouhý REZIGNOVANÝ výdech.

Dnes ale nemusí ve čtyřiceti letech druhý poločas vůbec začít… Spíše až v padesáti. Nikdo si už nemůže být jistý, kde se ta JEHO polovina nachází…“

Každý okamžik našeho života má nějaký smysl. Každé období má své poselství, své specifické krize, kterými potřebujeme projít, abychom mohli bez obav pokračovat dál.

Nevím, jak to máte (budete mít) Vy.
Mně je dnes čtyřicet
a je mi krásně.

Začínám druhý poločas.
Stárnutí mám ráda. Přichází mi z něj klid.
Jako bych se blížila k rovnováze, ke svému středu, vnitřní harmonii. Jsem čím dál tím víc sama sebou. Taková jaká chci být.

Balancuji na své čáře života a držím si směr, který jsem si dala. Odchylky už nejsou tak silné, ale občas se mnou taky pořádně zamávají. V tom okamžiku vím, že je to jen dočasná záležitost a zase bude dobře.

Znám svůj směr. Zase to vyrovnám. Časem… Chce to čas.

Přichází klid a nadhled, taky POKORA.
Čím dál tím víc vím, že nic nevím. Že vlastně jen dost věcí tuším.

Svět se mi zmenšil a stal se přirozenou součástí vesmíru.
Rozplynuli se do sebe. Svět i vesmír.

Pamatuji si, jak jsem jako malá měla v určitém období panický strach z toho, co je kolem Země.
VESMÍR mi vždycky bral dech.

Předtím jsem cítila strach a nejistotu, teď se už jen kochám pohledem na hvězdy. Protože hvězdy se roztančí, když se na ně díváte… (to je citát z pohádky, Sára ví).

Jsem spokojená a přeji všem svým blízkým i vzdáleným,
aby byli taky – spokojení sami se sebou.

Takže VŠECHNO NEJLEPŠÍ I VÁM
k mým narozeninám,

Monika