Proč své živé semináře nepřevádím do „onlajnu“

Lidé mne znají jako tu, co umí školit on-line. Ta, co rozumí e-learningu a často vypráví o zásadách distančního vzdělávání, které ho dělají tím čím je. Jedinou a zlatou cestou vzdělávání na dálku. Přesto své živé semináře v této době raději zruším, než…

Někteří mí kolegové přechází do on-line vysílání. Místo školení „tělo na tělo“ školí „obrazovku na obrazovku“. Rozumím a chápu. Je to jejich způsob řešení, jak nezůstat další půlrok bez příjmů. A i když je mi taky dost ouvej, rozhodla jsem se, že to neudělám. Že svá školení, která jsou zaměřená na soft skills, nebudu dělat v „hard“ podmínkách.

Živé semináře, které mají účastníky připravit na jednání se skutečnými lidmi, v důsledku koronavirových opatření s lítostí ruším. Samozřejmě po dohodě se svými zákazníky s tím, že až „to“ přejde, zase se uvidíme.

Nenabízím náhradní variantu celodenních akcí v on-line prostoru, protože když chcete jít v mezilidském kontaktu opravdu do hloubky, není žádná on-line aktivita dost skutečná.

Mí zákazníci jsou z velké části byznysem ošlehaní lidé. Za svou dlouholetou kariéru prošli desítkami, ne-li stovkami školení. Mají základy klíčových kompetencí tak hluboko zaryté, že další opakování nepotřebují.

Potřebují sdílet své zkušenosti se svými kolegy, potřebují řešit konkrétní případy, které mají právě teď na stole. Potřebují mluvit se sebou rovnými, hledat odpovědi na své aktuální otázky. Mne moc nepotřebují. Tedy… Nepotřebují to, abych si je na celý den svolala k počítači a přednášela.

Myslím, že si na živý workshop raději nějaký ten pátek počkají. A při tom čekání si třeba spustí některý z hotových on-line kurzů. Kurz si pustí kdy budou chtít, v rytmu, který jim vyhovuje a proklikají se do témat, která je zajímají. Protože to je ta největší výhoda e-learningu: učit se kdy chci, kde chci, tempem, které mi vyhovuje.

Nečichám člověčinu

E-learning mám ráda, to bych nenapsala 16 on-line kurzů! Ale považuji ho za skvělý doplněk, nebo taky výbornou předehru. Jeden z možných formátů, jak se dostat k informacím, které mne mohou „ochytřit“ v tématu, které mne zajímá.

Protože, když na svých dovednostech pracujeme, potřebujeme většinou více času a více různých podnětů, abychom se dostali na potřebnou úroveň. Zpravidla nestačí jeden celodenní kurz na živo za půl roku, ani série skvělých on-line přednášek. Ideální je dostupné formy vzájemně kombinovat, střídat a propojovat s vědomím společného cíle.  

V sebelepších virtuálních kurzech postrádám lidskou přítomnost. Chybí mi prostá člověčina. Úplně obyčejná blízkost člověka člověku. Ta, která spojuje, jiskří, dělá takovou tu zvláštní energii, která vznikne jen, když se k sobě přiblíží dvě lidské bytosti. Víte, o čem mluvím, že?

Energii, která vás může okouzlit i zaskočit. Energie, na kterou se nejde nikdy dost dobře připravit ve virtuální realitě (ani když absolvujete tisíc hodin on-line webinářů a zkouknete tři tisíce videí). Je to něco, co vznikne jen mezi živými lidmi v blízkém osobním kontaktu.

Není třeba se rovnou dotýkat, stačí jen tak být vedle sebe.

Prostě o schopnosti naslouchat, vést silné rozhovory s kolegy, spolupracovat, si můžete hodně přečíst a poslechnout, přesto si své čerstvě nabyté znalosti potřebujete vyzkoušet „nanečisto“. Potřebujete se dostat do situace, která co nejlépe odpovídá skutečnosti. Mimochodem to je didaktický princip názornosti, že ano, pane Komenský?

Proto to pravé distanční vzdělávání obsahuje prezenční/živé semináře, laboratorní cvičení, pevně stanovenou povinnou kontaktní část výuky, protože abyste si vytvořili některé typy dovedností, prostě potřebujete společnost skutečných lidí.

Neškolím, píšu

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Během jednoho zářijového týdne jsem přišla o všechny nasmlouvané zakázky půl roku dopředu. Většinou už v tuto dobu mluvíme se zákazníky o dalším roce, ale teď se o to ani nesnažíme. Jednak nevíme, co bude, ani kde budeme a co budeme dělat.

Jsem ale nezmar a taky dost tvrdohlavě trvám na tom, že jsem dobrá lektorka. Proto, když nemůžu školit, tak jsem se vrhla do psaní.  Píšu svůdné texty pro své zákazníky na jejich weby, ladíme a aktualizujeme mé on-line kurzy, které si samozřejmě můžete zakoupit.

A poskytuji konzultace pro učitele, kteří přechází na distanční výuku. Taková hot-line po skypu. 

Kupte si …

Třeba mé povídání s Jitkou Doležalovou o Hněvu a vzteku, kterého je teď kolem nás dost a dost.

 

Nebo si u mne objednejte napsání svěžích textů pro váš web, firemní časopis, nebo brožurku pro zákazníky.

Je to cesta, jak můžeme z nouze udělat něco víc než jen cnost. 

 

 

Nejste v tom sami

Třikrát o tom, proč a jak si dělat ze studentů partnery (nejen) ve výuce na dálku… Dlouho jsem si myslela, že věta: „S čím Vám mohu pomoci?“ bude mou nejméně oblíbenou větou století. Když jí slyším, mám husí kůži jako pralinky. A ne a ne se jí zbavit.

Posledních pár měsíců je tady ale silný soupeř, kterého bych rozhodně nepodceňovala. Věta: „Nejste v tom sami!“ a její variace je snad všude. Chápu, rozumím a respektuji. Je v tom dobrý úmysl. Vyjádřit podporu, povzbudit. Předejít klesání na mysli.  

Ale prostě si nemůžu pomoct. Čím víc ji někde slyším, vidím, tím hůř mi jde vyslovit. Přesto to teď udělám a použiji ji taky, protože nic lepšího nevymyslím:

„Uvědomte si, že v tom nejste sami.“

Říkám ji lidem, kteří začali učit na dálku a cítí se jako ryba bez vody. Mají pocit, že výsledek on-line výuky je jen a jen na jejich bedrech. Není. A pokud to tak budou brát, začne je brzy bolet v kříži.

Stačí, když se rozhlédnete po své virtuální třídě. Jste v ní sami? Řekla bych, že ne. Jsou tam studenti, možná desítky až stovky studentů a víte co? Jsou stejně vystrašení jako vy. Taky mají strach, že „to“ nezvládnou, že v tom zůstali sami a že na to nemají ty potřebné dovednosti.

Zastavte se a zkuste to jinak.

Už víte, že distanční vzdělávání je jen jiný způsob organizace a řízení vzdělávacího procesu. Studenti, cíl i vy, dokonce i většina výukových metod… to vše zůstává stejné.

Jediné, co se teď potřebujete naučit nového, je začít používat „jiný dopravní prostředek“. Potřebujete si vybrat a dobře osvojit způsob, jak informace dopravíte ke studentům, podpoříte jejich aktivitu, aby je přetavili ve znalosti a dali vám zprávu o tom, jak se jim vedlo.

Ale pozor, ne vždy je to nejnovější, to nejvhodnější. Technologii vybírejte tak, aby vyhovovala vám i studentům. Přece nedopustíte, aby výsledek vzdělávání ohrozilo to, že jste si vybrali nejnovější model poštovního holuba, který je tak „vytuněný“, že se s ním nedokážete domluvit na spolehlivém předání úplně obyčejného vzkazu.

Proto mne napadly 3 tipy, které vám mohou pomoci, když přecházíte na vzdělávání na dálku.

Za prvé: začněte holubem v základní výbavě

Vyberte si způsob komunikace se studenty, který zvládnete rychle a spolehlivě používat. Nebo když je vám shůry dáno, v čem máte on-line výuku vést, používejte nejdřív dvě tři základní funkce a postupně přidávejte další, pokud vám budou vyhovovat a cítíte, že to pochopení učiva opravdu prospívá.

Například pokud chcete používat pro přednášky videa, nemusíte točit naživo, klidně si prvních pár předtočte a věnujte se třeba zodpovídání dotazů studentů v chatu.

Nebo když vysíláte naživo, požádejte studenty, ať moderují diskusi v chatu, ať sledují dotazy a v čase určeném pro diskusi vám položí otázky, které nebyly zodpovězeny… a nebo dotazy z publika použijte jako zadání domácího úkolu… ať na ně najdou studenti odpověď samostatně, pošlou vám je před další přednáškou a vy se k nim na začátku dalšího on-line vysílání vrátíte… Neumíte natočit video?Požádejte svého kolegu, studenty, ať vám s tím pomůžou. Udělejte si z nich partnery.

Protože tak dáte svým studentům pocit, že je vnímáte, i když si nejste fyzicky na blízku. Že nejsou úplně bezmocní, ale mohou do svého vzdělávání zasáhnout a dokonce být i prospěšní. Dáte jim možnost být aktivní a podílet se na něčem opravdu důležitém. 

Sami vidíte, že těch možností, jak nebýt na on-line výuku sám, je mnoho. Vyberte si tu, kterou umíte už teď, kterou vás baví používat a funguje všem zúčastněným.

Za druhé: mluvte „se“ studenty, ne „na ně

Už jsem to naznačila v předchozí odrážce, ale potřebuji tuto myšlenku obzvlášť zdůraznit. Mluvte se studenty. Ptejte se, jak se jim učí z toho, co jim poskytujete. Řekněte jim, ať vám napíšou zpětnou vazbu. Klidně po každé přednášce, každém zadání úkolů. Zdůrazněte, že je to důležité pro ně i pro vás a hlavně pro váš společný cíl.

Protože o tom je dobré partnerství. Nestačí na partnera jen mluvit, je důležité si ho vyslechnout. A na to, co říká, je třeba reagovat.

V průběžné a živé komunikaci je síla a úspěch vzdělávání na dálku. Není jen o tom, sdělit učivo, ale ptát se studentů, jak se jim učí. Je to dost názorné? Srozumitelné? Kde se zasekávají? Co jim pomáhá? Co jim vyhovovalo a co chtějí, abyste používali častěji? Víte to? Nevíte? Zeptejte se! Oni vás neukousnou, když uvidí, že jim to pomáhá.

Za třetí: učte jak byste chtěli být učeni

Uvědomujte si a stále dokola si připomínejte, že cílem není technologie, ale doručit učivo ke studentům a nabídnout jim takové aktivity, díky kterým se jim podaří z informací udělat znalosti.
Učte tak, jak byste chtěli být učeni vy.

Chtěli byste sedět od rána do večera na jedné on-line přednášce za druhou? Kolik on-line přednášek jste skutečně schopni za den vnímat? V jaké délce? Jaké potřebujete přestávky? Můžete je udělat během přednášky? Co se během pauzy může v on-line prostoru dít? Jak můžete podpořit zvědavost studentů a živit ji po celou dobu on-line výuky? Jak zakončit on-line přednášku tak, aby se už nemohli dočkat pokračování?

Postupně se budeme k jednotlivým otázkám vracet. Teď vás jen prosím, přestaňte se bát, že „to“ špatně dopadne a rozhlédněte se.

Právě jste dostali pozvánku do virtuálního světa. Stojíte před portálem, kterým můžete projít a dát své práci nový rozměr.

Je to vzácná příležitost, druhá šance, jak se znovu nadchnout pro svou práci a posílit vztah se studenty.

Nemusíte používat všechno, co k vám přijde. Používejte nástroje, které jsou vám sympatické pro to, jak je snadné je používat pro výuku a podpoří vás a vaše studenty v dosažení společného cíle.

Aby se dílo podařilo, jsem tady já. Použijte mé znalosti a zkušenosti s distančním vzdělávání.

HOME OFFICE bez malin

Co teď zažíváme, není „home office“. Nemůžeme se divit, že nám nezabírají tipy, jak pracovat doma, které vycházejí z doby před koronavirem.

Už jste někdy jedli horké maliny bez vanilkové zmrzliny?
Nebo dokonce bez malin?

Tak takhle se cítím, když někdo označuje současnou práci z domova v době nařízené celostátní karantény za „home office“. Jako kdybych jedla horké maliny bez malin…

O home office něco vím, pracuji z domu už 13 let. To, co dnes zažíváme, NENÍ home office. Základní ingrediencí práce z domu je SVOBODA, o tu jsme v době karantény přišli.

HOME office je, když:

  1. pracujete doma, děti jsou ve škole, máte 100% KLID NA PRÁCI.
    Chodíte pracovat domů, abyste unikli hluku v kanceláři. Abyste dokončili něco, na co se potřebujete absolutně SOUSTŘEDIT, široko daleko není nikdo a nic, co by vám v tom zabránilo. Kromě vás a vaší (ne) chuti pracovat.
  2. vám NENÍ nařízen. Zvolíte si ho VĚDOMĚ A DOBROVOLNĚ.
    Je tam moment volby a svobodného rozhodnutí. Není tam nátlak ani příkaz. Rozhodnutí „pracovat doma“ vychází z vás osobně.
  3. si můžete udělat PAUZU, podle toho, jak vám jde práce od ruky.
    Ne, když potřebujete zadat dětem úkoly, nebo zamíchat rajskou v hrnci. Můžete pracovat v souladu se svým biorytmem a dostupnou energií (lidskou i nelidskou).
  4. když můžete pracovat a KAMKOLIV odejít v oblečení, které CHCETE, (neobratná narážka na roušku) a vrátit se k práci, když se ROZHODNETE.
    Můžete být třeba v pyžamu nebo „haute couture“ obleku. Sedět u stolu, na střeše, na záchodě, a nebo jít do oblíbené kavárny a zajistit si tak pravidelný přísun tekutin i inspirace.
Svoboda rozhodnout se kde, kdy a jak budu pracovat, to je „home office“.

Není to vždycky jen vanilková zmrzlina z té nejlepší smetany, ale sem tam spolknete dost kyselé nebo ještě nezralé maliny. I to zrníčko umí nepříjemně zaskočit. 

V každém případě to, co teď zažíváme, není „home office.“ Nemůžeme se divit, že nám NEZABÍRAJÍ tipy, jak pracovat doma, které vycházejí z doby před koronavirem. Jsme JINDE. Ještě nevím kde, ale jsme jinde.

Přišli jsme o SVOBODU a tato ztráta hlavní lidské potřeby
pořád běží někde na pozadí.

Ztratili jsme svobodu a máme STRACH, co bude dál.
Strach je emoce, která do práce patří jen tak akorát.
Když je ho moc, svazuje, ochromuje, snižuje schopnost koncentrace. Teď jsme dostali XXL porci.

Prostě si myslím, že místo rad, JAK PRACOVAT DOMA,
bychom měli dostat radu, jak se vyrovnat se ztrátou svobody
a co si počít s obavami.
To jsou ty maličké strachy uvnitř nás, nad kterými obvykle mávneme rukou.

Svoboda mi chybí, moc. Možná o to víc, že jsem si dobrovolně zvolila život na volné noze. Proto si stýskám slovy LERMONTOVA:

Svoboda v práci i v pohybu mi chybí tak moc, že když jsem si přečetla citát Benjamina Franklina, řekla jsem si,
že na tom asi něco bude…

Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává SVOBODY, nezaslouží si ani svobodu ani bezpečnost.

BENJAMIN FRANKLIN

3 tipy pro rodiče

Téma UČÍM (TĚ) DOMA:
V čem potřebujete mít jasno, když začnete doma učit své dítě.

Vytvořte spolu plán,
děti tomu říkají rozvrh hodin.*


Určete si pevnou dobu, kdy se budete učit.

Začněte se učit každý den ve stejnou hodinu, třeba od 9 do 12. Dělejte přestávky, klidně držte rytmus výuky a přestávek, jak je dítě zvyklé z kamenné školy. Učte se každý den od pondělí do pátku. O víkendech odpočívejte.

Můj tip pro rodiče:

Rodič není v této situaci sám, jsme v tom spolu – naše děti i my. Nehrajte si na hrdiny a rozdělte si se svými dětmi úkoly. Pověřte je hlídáním přestávek, nechejte je vybrat melodii zvonění, nařídit budík, připravit nebo uklidit pomůcky. Na pravidlech se předem dohodněte. Mějte „tajné“ heslo, pro případ, že bude jeden z vás unavený, protože jsme v náročné době. Buďte k sobě navzájem laskaví a přesto důslední.

*Sára mi už dřív říkala, že by ten jejich rozvrh ze školy trochu předělala. Teď máme šanci. Vzaly jsme si její školní rozvrh, na kartičky přepsaly předměty (abychom zachovaly opakování v týdnu), Sári si to poskládala, jak chtěla. Teď je spokojená. Já taky.


Udělejte si jedno sběrné místo
(inbox)

Vytvořte si jedno místo (např. pořadač), kam budete dávat všechno, co přijde ze školy. Na začátku pořadače vložte list s přehledem zadání všech úkolů. Je to takový „úkolníček“, se kterým budete průběžně pracovat. Zapisujte do něj nové úkoly, odškrtávejte, co je hotovo. Vyplněný seznam můžete třeba jednou týdně ofotit a poslat učiteli, ať ví, jak se vám daří.

Můj tip pro rodiče:

Když přijde zadání úkolu, zapište ho (vy nebo dítě) do seznamu úkolů. Na konci každého učebního dne, seznam aktualizujte. Projděte společně, co je hotové a promluvte si o tom, co vás čeká příště. Zeptejte se dítěte, co se mu dnes na učení s vámi líbilo nejvíc, co by udělalo jinak. Řekněte i vy jemu své dojmy.


Mějte odvahu se zeptat
(učitele, dítěte, ostatních rodičů)

Když přijde zadání úkolu, podívejte se, jestli máte vše, co ke splnění úkolu potřebujete. Když zadání nerozumíte, zeptejte se dítěte, jak tomu rozumí ono, nebo kontaktujte učitele. Vyplatí se mít od učitele informaci o konzultačních hodinách. Pokud ho nemáte, vyžádejte si ho.

Můj tip pro rodiče:

Na učení nejsme sami. Máme k ruce své děti, jejich učitele, spolužáky, ostatní rodiče. Své dítě můžeme pověřit, aby posílalo ofocené úkoly učiteli, aby si s ním domluvilo konzultaci, když je třeba. Můžeme se propojit s ostatními rodiči, abychom si učení usnadnili. Můžeme pomoci s učením dětí rodičů, kteří chodí do práce (např. když se učím se svým dítětem, může být další on-line např. skype).

POZDRAV ROUŠKU (moje prosba – Tvoje výzva)

Mám radost, lidi nosí roušky. Mám ale taky strach, přestali jsme se zdravit.

Byla jsem dnes ráno běhat, ale už včera večer jsem pozorovala, jak se změnilo naše chování na ulici. Dodržujeme vzdálenost, bezva. Ale všimli jste si, co děláme s očima? Klopíme je. Díváme se jinam…

Je fakt nutné, abychom se přestali zdravit?

Pozdrav přece není jen slovo. Je to signál, že tě vnímám, že jsem taky člověk jako ty. Že v tom nejsi sám… že já v tom nejsem sám.

Prosím, jen se dnes na chvíli zastavte,
a přemýšlejte se mnou:

Co můžeme udělat pro to, abychom ten
bezva pocit „být spolu“ posílili,
NE úplně ztratili?

???

Já Vás pozdravím,
nebo se Vám aspoň podívám do očí.
To je to nejmenší, co můžu udělat, abychom se vzájemně úplně neodcizili.

Co Vy?

M