28. 4. – 4. 5. dovolená

Milí klienti, mám před sebou krásný týden, kdy se budu věnovat sama sobě. Budu s lidmi, kteří jsou mému srdci velmi blízcí, se spolužáky z terapeutického výcviku, který jsme absolvovali minulý rok. Opět se budeme společně spouštět do hloubky lidské duše. Témata, která nás čekají, jsou plná bolesti a proto je důležité, že na to nebudeme sami, ale povedou nás naši skvělí terapeuti Pavel a Iveta Špatenkovi. Po každém podobném týdnu jsem zase o kousek blíž k pochopení i vašich trápení a silnější být vám při jejich zpracování dobrým průvodcem.  

Do 5. 5. 2025 proto nebudu na telefonu. 

Děkuji za pochopení a přeji Vám dobré dny,
Monika

Oběť přichází zevnitř

Kdysi mi dcera řekla, že nechce být oběť. Byla tak v první třídě. Možná ještě mladší. Tehdy jsem netušila, jak moc bude téma oběti i pro mě osobně důležité. A hledání, jak to zaklínadlo zrušit.
 
Přiznání, že uvnitř sebe skrýváme postoj oběti, člověka plného pochybností a ponížení, který touží po pomstě, je podle mě důležitý první krok. Roli oběti můžeme odmítnout až v okamžiku, kdy ji v sobě poznáme a přijmeme fakt, že se nás týká.
 
„Léta zkušeností v profesi klinické psycholožky i při hledání na cestě k mé vlastní svobodě mě naučily, že utrpení je univerzální. ~ Roli oběti můžeme ale odmítnout. Existuje totiž propastný rozdíl mezi tím, kdy nás někdo do pozice oběti postavil a kdy jsme ji my sami přijali.
 
Každý z nás se v průběhu svého života někdy stane obětí.
 
Minimálně jednou za život zažijeme všichni nějaké příkoří, bezpráví nebo zneužití od lidí či institucí, nad nimiž nemáme žádnou moc. Takový je život. Říká se tomu viktimizace. A ta přichází vždycky odněkud zvnějšku. Ať už je to dítě, jež vás šikanovalo, šéf, který si na vás vylíval zlost, partner, jenž na vás vztáhl ruku, milenec, který vás podvedl, zákon, který vás diskriminuje, nebo nehoda, po níž jste skončili v nemocnici.
 
Naproti tomu to, jsme-li skutečně v roli oběti, je něco, co přichází zevnitř nás. ~ Opravdovou oběť ze sebe můžeme udělat jedině my sami. ~ Stáváme se obětmi nikoli proto, co se nám přihodilo, ale teprve ve chvíli, kdy si roli oběti sami vybereme. ~ Začneme se jako oběť chovat, začneme myslet i přistupovat ke světu zavile, pesimisticky, nesmlouvavě, nemilosrdně a pomstychtivě a zaklesneme se ve vlastní minulosti, neschopní stanovit sobě i druhým potřebné hranice.
 
Měla bych ale jasně vysvětlit, že mluvím-li o obětech a přeživších, v žádném případě netvrdím, že vina je na straně obětí, tolik z nich totiž nemělo sebemenší východisko. Ani v nejmenším nelze dávat vinu komukoli, koho poslali rovnou do plynové komory, kdo v mukách zahynul v táboře na pryčně nebo kdo se dokonce vědomě rozběhl proti plotu z ostnatého drátu nabitého elektřinou. Hluboce soucítím se všemi, kdo trpěli. A žiju proto, abych mohla všem, kdo prošli těžkou životní zkouškou, ukázat, jak znovu najít sílu.“
 
✍️ Edith Eva Egerová
📖 Máme na vybranou

Dokončila jsem terapeutický výcvik

S radostí oznamuji, že jsem v červenci 2024 dokončila sebezkušenostní výcvikový kurz INDIVIDUACE SEBEPOZNÁNÍ. Získala jsem klíčovou dovednost pro vedení terapeutických rozhovorů s klienty. Výcvik pod vedením MUDr. Pavla Špatenky a MUDr. Ivety Špatenkové vřele doporučuji.

Byly to tři roky, které mi pomohly, abych se znovu našla lidsky i profesně. Pokud se nacházíte v náročné životní situaci a zvažujete rozhovor s terapeutem, ozvěte se. Sezení probíhají v Olomouci. 

Kontakt na mě:
Monika Ambrožová, 606 29 39 19
Pokud se mi nedovoláte, pište SMS, ozvu se, jakmile to bude možné. 

Děkuji za pochopení.
 

To co dělám, má smysl

Pracuje na pozici vedoucího jednoho odboru. Přišel za mnou po školení. Podal mi ruku a celou dobu se mi pevně díval 👁️👁️ do očí.

„Pokaždé ze mě uděláte lepšího člověka.“
„Pavle, ale Vy takový jste.“
„To jo, ale skrytě. Vy ho ze mě vždycky znovu vytáhnete.“

Uff. Cítím dojetí.

O dvě a půl hodiny později.
Jsem doma. Vybaluji si věci a mezi zpětnou vazbou najdu propašovaný vzkaz (viz foto).

Další uff.
Má práce dává lidem smysl.
Pomáhá jim, když spolu mluvíme o tom, jak vést hodnotící rozhovory… lidsky a (sebe)vědomě.

Dobře pro ně, pro jejich podřízené i jejich úřad.

Země žárlivosti

(tipy na knihy pro děti, i ty v nás)

Bludiště úzkosti. Jezero obav. Malé otravné bestie. Pichlavý les. 🌲🌲🌲 Velký ostrov podezíravosti. Pláž kontroly. Podzemní město Blouznění…

To všechno vložila Bimba Landsmann na mapu ŽÁRLIVOSTI ve své knize MAPY POCITŮ.

Když jsem začínala s workshopy na téma pocitů a jak s nimi zacházet, aby „pracovaly“ pro nás, ne proti nám, bylo na knižním trhu opravdu jen málo  knížek, které bych mohla vzít do ruky, prozkoumat je a vytáhnout z nich něco pro své klienty. Teď nevím, po které sáhnout jako první.

Ráda si čas od času 🤸 odskočím od knih renomovaných psychologů do dětského oddělení.

💡 Je to skvělý nápad, číst svým dětem o emocích a přitom se to s nimi potajmu učit, co říkáte?

Třeba taková KNIHA POCITŮ od Ester Staré je přímo skvostná a tak návodná. Osobně ji vám i vašim dětem doporučuji.

Připojuji pár mých oblíbených tipů:

📖 Ester Stará, Milan Starý, Jana Draberová; Kniha pocitů. Jak se vyznat v sobě i v ostatních. 8+
📖 Vanessa Green Allen; Moje pocity. encyklopedie pro děti. 7-10 let
📖 Rita Diepmann; Já a moje pocity. Příběhy a aktivity pro práci s emocemi. 4-8 let
📖 Isabella Filliozat, Virginie Limousin, Éroc Veillé; Moje emoce. Co se to se mnou děje?

____

Příjemnou četbu!

Závist (v práci)

Aneb „Dokážete ji proměnit na motivaci?“

Říkáte si: „Fuj!!! Závist!“ a máte pocit, že se vás tento pocit netýká? Vy nezávidíte! To spíše ti druzí závidí vám? Je to možné a pokud tomu tak skutečně je, prozkoumejte spolu se mnou závist jako něco, s čím se můžete setkat v obou rolích. Závistivce i toho, komu je záviděno. 

Ze všeho nejdřív ze závisti sejmeme tíhu něčeho odporného a zavrženíhodného. Alespoň po dobu než si vysvětlíme, odkud závist přichází a jaký má pro náš život (a život našich týmů) význam. Ano, i v týmech se závidí. Překvapilo vás to?

Zaprvé:
Přestaňte se obviňovat za to, že čas od času závidíte.
Ne, nejste mimořádně zkažení. Nepatříte na pranýř, ani za 7x zatlučené dveře.

Závist je emoce. Instinkt jako každý jiný, který přichází sám od sebe. Host bez pozvánky. Vědomě jej nepřivoláme. Nerozhodujeme se, že budeme kolegovi závidět strhující proslov na poradě, nebo štíhlou postavu kolegyňky z vedlejší kanceláře. Stačí jeden pohled a závist je tu. Cítíme ji jako jedovatý osten, který proletí naším tělem, a zanechá po sobě odpudivou pachuť studu a něčeho obzvlášť zkaženého.      

Pro jistotu zopakuji: Závist je instinkt. Nemůžeme za to, že ji cítíme. Ale ROZHODNĚ zodpovídáme za to, jak s touto emocí naložíme. Jestli si uvědomíme, co nám přišla sdělit. Jestli její vzkaz správně rozluštíme a uděláme to, k čemu nás vybízí. Nebo se stane rozžhaveným motorem naší krvelačné pomsty.

Samozřejmě tiché a před zraky důmyslně ukryté pomsty, protože závist je všeobecně považovaná za „nízkou“ lidskou vlastnost. Zveřejněním závisti se odsoudíme k odsouzení. Navíc, když se k ní přiznáme, prozradíme, že „máme/umíme míň“ než ten, komu závidíme.

Proč přichází závist?    
Závist přichází jako signál z hloubi naší sebehodnoty. Říká nám, že pocit naší hodnoty potřebuje posílit. A říká to důrazně. Závist je velmi agresivní pocit. Má v sobě silnou energii, která nemusí být použita k destrukci. Ale často z nevědomosti je.

Závist nám říká, že jsme přestali být se sebou spokojení:
1) proto máme udělat ve svém životě změny.
2) Nebo změnit představu o sobě a přiblížit ji realitě.
3) Nebo změnit realitu samotnou. 

Není důležité, jak moc závidíme, ale KDY závidíme.
Závist můžeme uchopit „špatně“, když se budeme rozhlížet kolem sebe a vinit všechny ostatní za svou nespokojenost. Vklouzne do role oběti.
Nebo si můžeme „odpustit“ že námi právě tento pocit prochází a zeptat se, jestli to, co závidíme, skutečně chceme integrovat do svého života. 

Opravdu to, co závidím, chci mít/umět?

Pokud si odpovím, že ano, zvednu se a začnu pro to něco dělat. Jak jednoduché, že? Závist jako zdroj motivace a velmi konkrétní nasměrování.


To je konec.

Děkuji, že jste dočetli až sem.
Ráda se podělím o své další postřehy o emocích v pracovních vztazích.
Stačí, když mi napíšete ✍️ na lektorka@monikaambrozova.cz. Nebo si rovnou zamluvte termín školení.

Jsem Monika, lektorka.
O čem píšu, o tom školím a naopak.
Emoce❤️ jsou mé 👑 téma.    

Už vím přesně, jak mluvit s člověkem v krizi

❄️ Protože často školím o tom, jak zvládat obtížné emoce.
❄️ Protože jakékoli školení od Barbara Ernest
je pro mě zárukou kvality.
❄️ Protože jsem se potřebovala na chvíli vynořit z hloubky 🏊‍♂️sebezkušenostního terapeutického výcviku a chtěla jsem mít „v ruce“ jasnou strukturu rozhovoru člověkem, který se nachází v krizi.

To byly 3 silné důvody, abych absolvovala jednodenní akreditovaný kurz.
A bylo to skvělé.

Cítím se zase o kus pevnější v kramflecích,
když budeme spolu řešit, jak zvládat obtížné situace v komunikaci.

Jsem drzá a platí mi za to

Fotka od Peter Olexa z Pixabay

Byla jsem vždycky hodná holka. Teď se to dost zvrtlo. Začalo to nenápadně. Možná víte, o čem mluvím. Nejdřív přišla první zakázka, teď už mám za sebou asi pět. Strkám prsty čím dál častěji do oboru, který jsem nevystudovala. Píšu texty na nové weby, resuscituji staré a začínám psát příspěvky na sociální sítě někomu jinému (než sobě) a za peníze. Jak tohle skončí?  

Na rovinu. Klidně ať „to“ pokračuje (vaše zakázky na copywriting u mě). Jde mi to lépe než dobře. Texty ze mne padají ve dne v noci. Pravdou ale je, že nepíšu pro každého. Musím vaší misi, výrobkům, službám věřit. Uvěřila jsem, že Santiax vyrábí kvalitní e-learning, ve kterém to žije. Že v Balanced Point Olomouc dělají vše pro zdraví svých klientů. Že BENED je špičkovým architektem vaší zahrady. Proto jsem pro ně napsala pár svižných reklamních textů.

Nápad z dnešního rána. Pro Balanced Point Olomouc.
V příštím životě chci být kreativní ředitelkou.

Zjistila jsem, že chytlavé reklamní slogany, mota a hesla mi jdou až podezřele snadno. A klienti chtějí další.

I má drzost má své hranice

Nepíšu všechno.
Jak už jsem řekla, musím vašim výrobkům věřit. A pak se potřebuji naplno vžít do vašeho stylu myšlení. U Santiax mi to šlo samo. Už jsme se znali. Za půl roku jsem pro ně napsala 14 scénářů k on-line kurzům pro manažery v gastro byznysu. Proto jsem se v červnu dmula pýchou, když mě požádali, abych jim otextovala nový web od sklepa po půdu. Spustí ho v září 2022. Pak sem vložím odkaz. Teď aspoň malá ochutnávka před zavřenými dveřmi.

Není e-learning jako e-learning.
My tvoříme x-learning.

Proto se naučíte víc než na běžném prezenčním kurzu. 
V kurzech na míru rozhodujete, hodnotíte, reagujete. 
Procházíte různými úrovněmi obtížnosti.
Na vaši každou akci přichází konkrétní zpětná vazba.
Víte přesně, co bylo (ne)správně a proč.

V kurzech na míru se cítíte jako doma. 
Mluví jazykem firmy, pro kterou pracujete.
Řešíte situace, se kterými se běžně v práci setkáváte.

Podívejte se na video a uvidíte, jak takový kurz vzniká.

Kolik si účtuji za reklamní text?

500 Kč (hodina práce)
Nejsem plátce DPH, tudíž je to konečná cena.
Účtuji si za čas strávený prací. Neúčtuji si za normostrany, protože když chcete reklamu, nechcete esej. Kouzlo silného reklamního textu je v jeho stručnosti.  

Ještě váháte?

Tak se ozvěte a nejdřív se nezávazně podíváme na to, co potřebujete. Jestli si lidsky sedneme. Kolik času mi dáte a kolik by to celé mohlo stát. Za zeptání nic nedáte, že?

Napište mi

Když píšu, telefon vypínám. Pošlete mi email a já se vám ozvu tak rychle, jak dokážu: lektorka@monikaambrozova.cz

Dopsala jsem to!

Slyšíte ty salvy? Ne? Pořádně se zaposlouchejte. Já je slyším. Mám za sebou 6 měsíců intenzivní práce na 14ti scénářích 20-35 minutových on-line kurzů vyšperkovaných do posledního detailu. Rozhodně si zasloužím dovolenou. Pořádnou dovolenou. 

A nejen já. Kvalitním scénářem sice každý kurz začíná, ale bez programátorů, garanta kvality, projektového manažera, grafičky, animátorů, fotografky, kameramana, zvukaře, střihače, skriptky, rekvizitářky, odborného lektora, minimálně šesti profesionálních herců a samozřejmě režiséra… by byl můj scénář jen smutným kusem papíru.   

O čem jsem to psala?

Psala jsem o tom, jak dělat porady, jak motivovat, o tom, že peníze jsou sice na prvním místě, ale loajalitu a chuť dlouhodobě spolupracovat si za ně u svých lidí nekoupíte. Je to jako s tou láskou a zdravím. Však víte.

Vytvořili jsme kurz o manažerských stylech. Jak je důležité vědět o všech stylech řízení a používat je s ohledem na zkušenosti zaměstnanců a náročnost úkolu, který řeší. Protože jinak se všichni hodně nadřete, nabouráte vztahy a výsledek si rozhodně za rámeček nedáte.

Psala jsem o tom, jak (si) zorganizovat práci, abyste každý den dokončili to nejdůležitější a nemrhali časem svým ani svých lidí. Protože čas je nad sůl i nad zlato. A těch silných témat bylo mnohem mnohem víc. Talent management, týmové role, řízení změn… To víte, manažerská akademie.

Pst, je to tajné

Kurzy jsem psala na míru. Nemůžu vám z nich nic ukázat a ani říct, pro koho jsme je vytvořili. Když říkám my, myslím tím lidi ze Santiax.cz, kteří mne pro tuto zakázku oslovili.

Ale třeba můžu říct toto.

Abych mohla napsat scénář jednoho on-line kurzu, strávila jsem přibližně 5 hodin zpovídáním odborného poradce na dané téma. Denně jsem byla schopná navrhnout cca 5 smysluplných obrazovek.

To musíte vzít téma, vybrat z něj to nejdůležitější. Rozhodnout, co půjde výkladem, jestli to bude video nebo text, kde potřebují uživatelé cvičení, hranou scénku, testy. Pak přemýšlíte, jak bude cvičení vizuálně vypadat a fungovat. Konečně přichází řada na texty. Napíšete je a zkracujete a zkracujete. Protože to nejtěžší na on-line kurzech je vybalancovat stručnost a přesto něco naučit.  

Mohlo by vás zajímat

  • Za šest měsíců jsem napsala 14  scénářů. Celkem jsem odevzdala 504 stran.
  • Největší kurz má „pouhých“ 25 obrazovek (59 stran scénáře), nejmenší 8 (15 stran scénáře).
  • Odborného garanta jsem zpovídala přibližně 70 hodin. Pak jsem je znovu poslouchala ze záznamu.
  • Interaktivní cvičení, testy, materiály ke stažení, scénky a videa už ani nepočítám. Bylo jich prostě nejvíc, protože na interaktivitě e-learning u Santiax stojí.     

Už chápete, že potřebuji dovolenou? 
Vypnout počítač, odpojit se od virtuálního světa a vyjít mezi skutečné lidi, kteří už mohou zase z plna hrdla zpívat i dýchat. To bude změna. 
  
Přeji vám krásné léto. Na viděnou na podzim… 

Monika

Dávám to tam

Asi mne konečně vyplivla velryba. Ta, která před časem spolkla pana Jonáše. Začínám zase psát na svůj web. Diář podzim 2021 plný krásné práce. Uvidíme, jestli si nedáme loňské repete, kdy ze dne na den bylo prázdno. 

Nečekejte stesky, ani zenová moudra. Jsem zpět a to v tuto chvíli znamená, že otevírám svou pokladnici textů, které ze mne vypadly nejen minulý rok.

Texty najdete pod odkazem „PÍŠU“ na mém webovém menu. Nejsou všechny úplně čerstvé, některé ano. Prostě jsem zavřela oči a tahám ven jeden za druhým. Jen tak. Halabala.
Každý týden zveřejním jeden kousek. Krátkou ukázku toho, co už bylo napsáno a není třeba vzít zpět.

Proč to dělám? Dobrá otázka.

Protože ráda přijmu vaše poptávky po článcích, příručkách, textech na webové stránky… avšak ideálně z přihrádky soft skills (nenásilná komunikace, moudrý time i stress management, sebepoznání)…

Třeba fyzika mi opravdu nejde. Ale zase umím posunout vznikající učební materiál moudrého specialisty na samostudijní lahůdku.

Takže tak, milí drazí. Šiřte tuto novinu dál. Pokud víte o někom, kdo nechce kurz, ale chce to mít černé na bílém, sem s ním.

Proč své živé semináře nepřevádím do „onlajnu“

Lidé mne znají jako tu, co umí školit on-line. Ta, co rozumí e-learningu a často vypráví o zásadách distančního vzdělávání, které ho dělají tím čím je. Jedinou a zlatou cestou vzdělávání na dálku. Přesto své živé semináře v této době raději zruším, než…

Někteří mí kolegové přechází do on-line vysílání. Místo školení „tělo na tělo“ školí „obrazovku na obrazovku“. Rozumím a chápu. Je to jejich způsob řešení, jak nezůstat další půlrok bez příjmů. A i když je mi taky dost ouvej, rozhodla jsem se, že to neudělám. Že svá školení, která jsou zaměřená na soft skills, nebudu dělat v „hard“ podmínkách.

Živé semináře, které mají účastníky připravit na jednání se skutečnými lidmi, v důsledku koronavirových opatření s lítostí ruším. Samozřejmě po dohodě se svými zákazníky s tím, že až „to“ přejde, zase se uvidíme.

Nenabízím náhradní variantu celodenních akcí v on-line prostoru, protože když chcete jít v mezilidském kontaktu opravdu do hloubky, není žádná on-line aktivita dost skutečná.

Mí zákazníci jsou z velké části byznysem ošlehaní lidé. Za svou dlouholetou kariéru prošli desítkami, ne-li stovkami školení. Mají základy klíčových kompetencí tak hluboko zaryté, že další opakování nepotřebují.

Potřebují sdílet své zkušenosti se svými kolegy, potřebují řešit konkrétní případy, které mají právě teď na stole. Potřebují mluvit se sebou rovnými, hledat odpovědi na své aktuální otázky. Mne moc nepotřebují. Tedy… Nepotřebují to, abych si je na celý den svolala k počítači a přednášela.

Myslím, že si na živý workshop raději nějaký ten pátek počkají. A při tom čekání si třeba spustí některý z hotových on-line kurzů. Kurz si pustí kdy budou chtít, v rytmu, který jim vyhovuje a proklikají se do témat, která je zajímají. Protože to je ta největší výhoda e-learningu: učit se kdy chci, kde chci, tempem, které mi vyhovuje.

Nečichám člověčinu

E-learning mám ráda, to bych nenapsala 16 on-line kurzů! Ale považuji ho za skvělý doplněk, nebo taky výbornou předehru. Jeden z možných formátů, jak se dostat k informacím, které mne mohou „ochytřit“ v tématu, které mne zajímá.

Protože, když na svých dovednostech pracujeme, potřebujeme většinou více času a více různých podnětů, abychom se dostali na potřebnou úroveň. Zpravidla nestačí jeden celodenní kurz na živo za půl roku, ani série skvělých on-line přednášek. Ideální je dostupné formy vzájemně kombinovat, střídat a propojovat s vědomím společného cíle.  

V sebelepších virtuálních kurzech postrádám lidskou přítomnost. Chybí mi prostá člověčina. Úplně obyčejná blízkost člověka člověku. Ta, která spojuje, jiskří, dělá takovou tu zvláštní energii, která vznikne jen, když se k sobě přiblíží dvě lidské bytosti. Víte, o čem mluvím, že?

Energii, která vás může okouzlit i zaskočit. Energie, na kterou se nejde nikdy dost dobře připravit ve virtuální realitě (ani když absolvujete tisíc hodin on-line webinářů a zkouknete tři tisíce videí). Je to něco, co vznikne jen mezi živými lidmi v blízkém osobním kontaktu.

Není třeba se rovnou dotýkat, stačí jen tak být vedle sebe.

Prostě o schopnosti naslouchat, vést silné rozhovory s kolegy, spolupracovat, si můžete hodně přečíst a poslechnout, přesto si své čerstvě nabyté znalosti potřebujete vyzkoušet „nanečisto“. Potřebujete se dostat do situace, která co nejlépe odpovídá skutečnosti. Mimochodem to je didaktický princip názornosti, že ano, pane Komenský?

Proto to pravé distanční vzdělávání obsahuje prezenční/živé semináře, laboratorní cvičení, pevně stanovenou povinnou kontaktní část výuky, protože abyste si vytvořili některé typy dovedností, prostě potřebujete společnost skutečných lidí.

Neškolím, píšu

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Během jednoho zářijového týdne jsem přišla o všechny nasmlouvané zakázky půl roku dopředu. Většinou už v tuto dobu mluvíme se zákazníky o dalším roce, ale teď se o to ani nesnažíme. Jednak nevíme, co bude, ani kde budeme a co budeme dělat.

Jsem ale nezmar a taky dost tvrdohlavě trvám na tom, že jsem dobrá lektorka. Proto, když nemůžu školit, tak jsem se vrhla do psaní.  Píšu svůdné texty pro své zákazníky na jejich weby, ladíme a aktualizujeme mé on-line kurzy, které si samozřejmě můžete zakoupit.

A poskytuji konzultace pro učitele, kteří přechází na distanční výuku. Taková hot-line po skypu. 

Kupte si …

Třeba mé povídání s Jitkou Doležalovou o Hněvu a vzteku, kterého je teď kolem nás dost a dost.

 

Nebo si u mne objednejte napsání svěžích textů pro váš web, firemní časopis, nebo brožurku pro zákazníky.

Je to cesta, jak můžeme z nouze udělat něco víc než jen cnost. 

 

 

Nejste v tom sami

Třikrát o tom, proč a jak si dělat ze studentů partnery (nejen) ve výuce na dálku… Dlouho jsem si myslela, že věta: „S čím Vám mohu pomoci?“ bude mou nejméně oblíbenou větou století. Když jí slyším, mám husí kůži jako pralinky. A ne a ne se jí zbavit.

Posledních pár měsíců je tady ale silný soupeř, kterého bych rozhodně nepodceňovala. Věta: „Nejste v tom sami!“ a její variace je snad všude. Chápu, rozumím a respektuji. Je v tom dobrý úmysl. Vyjádřit podporu, povzbudit. Předejít klesání na mysli.  

Ale prostě si nemůžu pomoct. Čím víc ji někde slyším, vidím, tím hůř mi jde vyslovit. Přesto to teď udělám a použiji ji taky, protože nic lepšího nevymyslím:

„Uvědomte si, že v tom nejste sami.“

Říkám ji lidem, kteří začali učit na dálku a cítí se jako ryba bez vody. Mají pocit, že výsledek on-line výuky je jen a jen na jejich bedrech. Není. A pokud to tak budou brát, začne je brzy bolet v kříži.

Stačí, když se rozhlédnete po své virtuální třídě. Jste v ní sami? Řekla bych, že ne. Jsou tam studenti, možná desítky až stovky studentů a víte co? Jsou stejně vystrašení jako vy. Taky mají strach, že „to“ nezvládnou, že v tom zůstali sami a že na to nemají ty potřebné dovednosti.

Zastavte se a zkuste to jinak.

Už víte, že distanční vzdělávání je jen jiný způsob organizace a řízení vzdělávacího procesu. Studenti, cíl i vy, dokonce i většina výukových metod… to vše zůstává stejné.

Jediné, co se teď potřebujete naučit nového, je začít používat „jiný dopravní prostředek“. Potřebujete si vybrat a dobře osvojit způsob, jak informace dopravíte ke studentům, podpoříte jejich aktivitu, aby je přetavili ve znalosti a dali vám zprávu o tom, jak se jim vedlo.

Ale pozor, ne vždy je to nejnovější, to nejvhodnější. Technologii vybírejte tak, aby vyhovovala vám i studentům. Přece nedopustíte, aby výsledek vzdělávání ohrozilo to, že jste si vybrali nejnovější model poštovního holuba, který je tak „vytuněný“, že se s ním nedokážete domluvit na spolehlivém předání úplně obyčejného vzkazu.

Proto mne napadly 3 tipy, které vám mohou pomoci, když přecházíte na vzdělávání na dálku.

Za prvé: začněte holubem v základní výbavě

Vyberte si způsob komunikace se studenty, který zvládnete rychle a spolehlivě používat. Nebo když je vám shůry dáno, v čem máte on-line výuku vést, používejte nejdřív dvě tři základní funkce a postupně přidávejte další, pokud vám budou vyhovovat a cítíte, že to pochopení učiva opravdu prospívá.

Například pokud chcete používat pro přednášky videa, nemusíte točit naživo, klidně si prvních pár předtočte a věnujte se třeba zodpovídání dotazů studentů v chatu.

Nebo když vysíláte naživo, požádejte studenty, ať moderují diskusi v chatu, ať sledují dotazy a v čase určeném pro diskusi vám položí otázky, které nebyly zodpovězeny… a nebo dotazy z publika použijte jako zadání domácího úkolu… ať na ně najdou studenti odpověď samostatně, pošlou vám je před další přednáškou a vy se k nim na začátku dalšího on-line vysílání vrátíte… Neumíte natočit video?Požádejte svého kolegu, studenty, ať vám s tím pomůžou. Udělejte si z nich partnery.

Protože tak dáte svým studentům pocit, že je vnímáte, i když si nejste fyzicky na blízku. Že nejsou úplně bezmocní, ale mohou do svého vzdělávání zasáhnout a dokonce být i prospěšní. Dáte jim možnost být aktivní a podílet se na něčem opravdu důležitém. 

Sami vidíte, že těch možností, jak nebýt na on-line výuku sám, je mnoho. Vyberte si tu, kterou umíte už teď, kterou vás baví používat a funguje všem zúčastněným.

Za druhé: mluvte „se“ studenty, ne „na ně

Už jsem to naznačila v předchozí odrážce, ale potřebuji tuto myšlenku obzvlášť zdůraznit. Mluvte se studenty. Ptejte se, jak se jim učí z toho, co jim poskytujete. Řekněte jim, ať vám napíšou zpětnou vazbu. Klidně po každé přednášce, každém zadání úkolů. Zdůrazněte, že je to důležité pro ně i pro vás a hlavně pro váš společný cíl.

Protože o tom je dobré partnerství. Nestačí na partnera jen mluvit, je důležité si ho vyslechnout. A na to, co říká, je třeba reagovat.

V průběžné a živé komunikaci je síla a úspěch vzdělávání na dálku. Není jen o tom, sdělit učivo, ale ptát se studentů, jak se jim učí. Je to dost názorné? Srozumitelné? Kde se zasekávají? Co jim pomáhá? Co jim vyhovovalo a co chtějí, abyste používali častěji? Víte to? Nevíte? Zeptejte se! Oni vás neukousnou, když uvidí, že jim to pomáhá.

Za třetí: učte jak byste chtěli být učeni

Uvědomujte si a stále dokola si připomínejte, že cílem není technologie, ale doručit učivo ke studentům a nabídnout jim takové aktivity, díky kterým se jim podaří z informací udělat znalosti.
Učte tak, jak byste chtěli být učeni vy.

Chtěli byste sedět od rána do večera na jedné on-line přednášce za druhou? Kolik on-line přednášek jste skutečně schopni za den vnímat? V jaké délce? Jaké potřebujete přestávky? Můžete je udělat během přednášky? Co se během pauzy může v on-line prostoru dít? Jak můžete podpořit zvědavost studentů a živit ji po celou dobu on-line výuky? Jak zakončit on-line přednášku tak, aby se už nemohli dočkat pokračování?

Postupně se budeme k jednotlivým otázkám vracet. Teď vás jen prosím, přestaňte se bát, že „to“ špatně dopadne a rozhlédněte se.

Právě jste dostali pozvánku do virtuálního světa. Stojíte před portálem, kterým můžete projít a dát své práci nový rozměr.

Je to vzácná příležitost, druhá šance, jak se znovu nadchnout pro svou práci a posílit vztah se studenty.

Nemusíte používat všechno, co k vám přijde. Používejte nástroje, které jsou vám sympatické pro to, jak je snadné je používat pro výuku a podpoří vás a vaše studenty v dosažení společného cíle.

Aby se dílo podařilo, jsem tady já. Použijte mé znalosti a zkušenosti s distančním vzdělávání.

HOME OFFICE bez malin

Co teď zažíváme, není „home office“. Nemůžeme se divit, že nám nezabírají tipy, jak pracovat doma, které vycházejí z doby před koronavirem.

Už jste někdy jedli horké maliny bez vanilkové zmrzliny?
Nebo dokonce bez malin?

Tak takhle se cítím, když někdo označuje současnou práci z domova v době nařízené celostátní karantény za „home office“. Jako kdybych jedla horké maliny bez malin…

O home office něco vím, pracuji z domu už 13 let. To, co dnes zažíváme, NENÍ home office. Základní ingrediencí práce z domu je SVOBODA, o tu jsme v době karantény přišli.

HOME office je, když:

  1. pracujete doma, děti jsou ve škole, máte 100% KLID NA PRÁCI.
    Chodíte pracovat domů, abyste unikli hluku v kanceláři. Abyste dokončili něco, na co se potřebujete absolutně SOUSTŘEDIT, široko daleko není nikdo a nic, co by vám v tom zabránilo. Kromě vás a vaší (ne) chuti pracovat.
  2. vám NENÍ nařízen. Zvolíte si ho VĚDOMĚ A DOBROVOLNĚ.
    Je tam moment volby a svobodného rozhodnutí. Není tam nátlak ani příkaz. Rozhodnutí „pracovat doma“ vychází z vás osobně.
  3. si můžete udělat PAUZU, podle toho, jak vám jde práce od ruky.
    Ne, když potřebujete zadat dětem úkoly, nebo zamíchat rajskou v hrnci. Můžete pracovat v souladu se svým biorytmem a dostupnou energií (lidskou i nelidskou).
  4. když můžete pracovat a KAMKOLIV odejít v oblečení, které CHCETE, (neobratná narážka na roušku) a vrátit se k práci, když se ROZHODNETE.
    Můžete být třeba v pyžamu nebo „haute couture“ obleku. Sedět u stolu, na střeše, na záchodě, a nebo jít do oblíbené kavárny a zajistit si tak pravidelný přísun tekutin i inspirace.

Není to vždycky jen vanilková zmrzlina z té nejlepší smetany, ale sem tam spolknete dost kyselé nebo ještě nezralé maliny. I to zrníčko umí nepříjemně zaskočit. 

V každém případě to, co teď zažíváme, není „home office.“ Nemůžeme se divit, že nám NEZABÍRAJÍ tipy, jak pracovat doma, které vycházejí z doby před koronavirem. Jsme JINDE. Ještě nevím kde, ale jsme jinde.

Přišli jsme o SVOBODU a tato ztráta hlavní lidské potřeby
pořád běží někde na pozadí.

Ztratili jsme svobodu a máme STRACH, co bude dál.
Strach je emoce, která do práce patří jen tak akorát.
Když je ho moc, svazuje, ochromuje, snižuje schopnost koncentrace. Teď jsme dostali XXL porci.

Prostě si myslím, že místo rad, JAK PRACOVAT DOMA,
bychom měli dostat radu, jak se vyrovnat se ztrátou svobody
a co si počít s obavami.
To jsou ty maličké strachy uvnitř nás, nad kterými obvykle mávneme rukou.

Svoboda mi chybí, moc. Možná o to víc, že jsem si dobrovolně zvolila život na volné noze. Proto si stýskám slovy LERMONTOVA:

Svoboda v práci i v pohybu mi chybí tak moc, že když jsem si přečetla citát Benjamina Franklina, řekla jsem si,
že na tom asi něco bude…

Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává SVOBODY, nezaslouží si ani svobodu ani bezpečnost.

BENJAMIN FRANKLIN

Tiché a laskavé

Milí a vážení klienti,

přeji vám tiché a laskavé svátky.
Děkuji, že pečujete o svou duši. Vrátí se vám to na dětech,
nebo už teď na zdraví vašich vztahů,
těch doma i v práci.

Těším se na vás v roce 2025,
Monika Ambrožová