Jak sbírám odvahu

Nebyla to láska na první pohled. Třikrát jsem ji vrátila. Počtvrté mi zase drze ležela na stole. „Nespálím tě, přečtu tě!“, vykřikla jsem v návalu zoufalství a jak jsem řekla, stalo se.
 
Proto si teď můžete v klidu přečíst recenzi na knížku: 


ODVAHA NASADIT SE



Jak cenné je, když někdo převezme zodpovědnost, 
a co je pro nasazení a získání vlivu klíčové

Autor: John Izzo

Můj dobrý důvod,
proč vám doporučit tuto knížku:

Dodá vám ODVAHU vyjít z chování oběti a začít měnit k lepšímu to, na čem vám opravdu záleží (vztahy v rodině, v práci, v domě, kde bydlíte, životní prostředí, školský nebo zdravotnický systém).

Pomůže vám pochopit, proč se my lidé bojíme udělat první krok a vyčkáváme, až začne někdo jiný (partner, šéf, Greta).

Čekáme na bezpečí davu, dokonalý plán, máme strach, že se zesměšníme, přijdeme o práci, když začneme měnit věci uvnitř naší firmy z pozice, které změny tohoto charakteru, podle nás, nepřísluší. 

Myslíme si, že to co bychom dokázali udělat je tak malé, že by to byla jen kapka v moři… proto raději neuděláme nic.

Nedáte-li lidem zodpovědnost, budou jednat
nezodpovědně.

John Izzo píše o přijetí ZODPOVĚDNOSTI, o jednoduchých cestách, jak se zapojit a měnit to, co se mi nelíbí – teď, hned s tím co mám. Vede nám ruku a pomáhá nám strhnout masku oběti. Povzbuzuje, abychom vzali věci do svých rukou a zlepšili, co potřebujeme.

Píše (a za zveřejnění této myšlenky si ho obzvlášť vážím), že je bohulibé pomáhat lidem v Africe, zachraňovat velryby, jezdit na místa postižená živelnými pohromami, ale stejně tak je cenné začít ve své bezprostřední blízkosti… u sebe: ve svém městě, ulici, domě, kanceláři, ve své rodině… 

Když lidé hovoří o svém zaměstnání, OBĚTI
dávají najevo, že povinností druhých je učinit je šťastnými.

Po přečtení knihy mi nedá spát
hlavně část „Těžiště kontroly: jste oběť nebo iniciátor?“ a pak tato slova:

  • důležité je nepoddat se výmluvám, které nám brání v nasazení se o změnu. Některé z nich mohou mít pravdivý obsah, ale téměř nikdy nejsou užitečné.
  • nepotřebujete mít hned dokonalý plán a vědět jak bude změna probíhat, potřebujete obrovskou touhu věci změnit a záměr získat spojence, kteří vám pomůžou změnu uskutečnit.
  • pak asi 10 výstižných citátů, vědeckých studií a silných příběhů úplně obyčejných lidí, kteří se zvedli a začali svými silami měnit věci, na kterých jim záleží.

Na čem vám záleží a „mělo by se s tím něco udělat“?
Co s tím uděláte vy?

Jen odvahu,
protože když s tím neuděláte něco vy, pak máte 100% jistotu, že se nic nezmění.
Monika Ambrožová 



Jsem PORNOMAGNÁTKA s papírem

Mám papír na porno. V mém případě je to, jako když řeknete Mirkovi Dušínovi, aby přešel Václavské náměstí v plavkách a u koně poklekl na Adama.

Stalo se to včera.

Už nevím přesný čas, kdy jsem v ruce poprvé držela ještě mokrý certifikát ze školení „Pište jako pornomagnát.“

Co vím jistě je to, že jsem byla v Brně na Panenské ulici v domě s překrásnou terasou. Tak krásnou, že i když bouře bujaře bouřila, nehnula jsem ani brvou a dál hltala slova Otty Bohuše – Pana Copywritera a vůbec prvního reklamního pornomagnáta v Čechách i na Moravě.

Pro mne je Otto Bohuš spíš (porno) M Á G.

Píše prodejní texty s takovou lehkostí jako když vám po kůži přeběhne kouzlo, třikrát se otočí a laškovně udělá: „BAAAF.“

No a u toho jsem chtěla být.

Polechtala jsem svou touhu vydělávat si na chléb a sůl tím, že napíšu něco skvělého… a nemusí to být zrovna vaše webové stránky. Začnu u těch svých…

I když…

Vlastně netuším, 
co s tímto fantem udělám…

Cestou ze školení mne napadaly bláznivé nápady:

jakože vyhlásím, že prvním třem z vás ZDARMA
napíšu nové texty
na váš web…

Pak jsem se podívala na fakturu za školení (no nebylo to zadarmo), plný diář práce (to taky nebude zadarmo) a řekla si: „Zbrzdi, Moni, zbrzdi. Na tuto kratochvíli nemáš volnou chvíli.“

Tak ještě pár dní vyčkám…
Buď mne to přejde, nebo vás něco napadne. 

Mějte se (pěkně)magicky,
Monika

Nebe, peklo, práce

Jsem 11 let na volné noze, je horké léto a dostala jsem chuť rekapitulovat. To, že vás nakonec vyzvu, abyste přestali chodit do práce, jsem ještě před pár minutami netušila. Ale stalo se. Vlastně se stane… Nepředbíhej, Moni, nepředbíhej.

Mám volné nohy

7 let zaměstnaná, 11 let nezaměstnaná 🙂 … nebo chcete-li „na volné noze“. Mimochodem nevíte, proč je jen jedna noha volná? Já mám dvě?!? Co mám udělat s tou druhou?

No prostě…

Jedenáct let jsem si ředitelem, uklízečkou i tou hodnou paní z personálního. Čas od času si uvařím kafe, jen účetnictví raději nechávám na těch, co to z duše milují.  

Hodnotící rozhovory dělám takřka po každé zakázce, ne co půl roku nebo jednou ročně. Když je třeba, nečekám až na finále a prostě si se sebou promluvím hned, z plna hrdla, bez okolků, jakýpak saky paky. Na závěr se obejmu a dám přátelskou herdu do zad. Bez povzbuzení bych od sebe neodešla.

Mít volné nohy pro mne znamená nejvyšší míru svobody v tom, do čeho se pustím, kdy a s kým.

Nejsem svázaná s nikým a s ničím. Možná jen se sebou, se svým svědomím a posedlostí dělat už jen to, co mi dává smysl. Ale právě ta neotřesitelná touha po smysluplnosti a svoboda mi kryjí záda, když na mne přijde čas od času slabá chvilka.

Nemám dovolenou, nechodím do práce

Došlo mi, že od té doby, co podnikám, si neberu dovolenou, protože já fakt „nechodím“ do práce.

Práci si nosím v sobě, mám ji tam, i když zrovna ležím na sedačce a rozpustile lelkuji. Mám ji v sobě, když mluvím s kamarádkou, když okopávám rajčata, dokonce i když se koupu, dál už raději nebudu pokračovat… ale věřte mi, i tehdy je má práce se mnou. Nejde setřást, potvůrka.

A ze stejného důvodu nemám dovolenou. Popravdě jsem na dovolené celý, celičký rok. Dovoluji si vzít tu a tu zakázku, dovoluji si jít na oběd, dovoluji si nepracovat, dovoluji si dřít jako soumar, dokud nebudu mít hotovo a dovoluji si být tak zničená až se mi chce vyčerpáním zvracet. Dovoluji si se rozhodnout, co si (ne)dovolím.

Prostě nedělím svůj život na život „v práci“ a život „po práci“. Žiju stejně bez ohledu na den v týdnu, bez ohledu na to, co právě dělám a kde se právě nacházím.

Možná to zní jako nebe, a možná taky je. Protože v mé představě není dovolená opakem práce, NEBE není opakem PEKLA.

Moje nebe a peklo nemají mezi sebou hranici. Jednoho dne se vcucly do sebe a splynuly v jedno. Jako když smícháte modrou a zelenou a máte se tyrkysově.

A víte co, mi došlo?

Je to tak od mého jakživa. Stalo se to už v momentě, kdy jsem nastoupila do svého prvního a jediného zaměstnání (zatím, kdo ví). Už tehdy jsem dělala práci, která mne bavila a možná, kdyby nás nezrušili, pracovala bych tam dodnes…

A možná taky ne…

Každopádně, já už vím, že ať budu kdekoliv, budu šťastná. A vy můžete být taky.

Věřte mi, že bych chtěla být aspoň na chvíli kouzelnou rybkou, nebo čarovnou hůlkou, abych vám dodala odvahu postavit svou práci na tom, co vás baví. Na tom, co vám jde, na co jste dostali talent, abyste se nebáli to (se) používat.  

Protože když děláte to, co vás baví a nestydíte se za to, že vás to baví, je to neuvěřitelně FAJN. A to i v okamžiku, kdy se třeba moc nedaří. Protože víte, že toho dobrého je mnohem víc než toho zlého.

Čáry máry fuk, už máte odvahu.

Monika

Nejsou lidé? A kde jsou?

Často teď z různých stran slýchávám, že na trhu práce nejsou lidé.
Moc jsem nad tím nedumala a vzala to jako fakt. Prostě to tak je a basta fidli.

Dnes si tak ladím školení na zítra a najednou … bác…poklidnou přípravu rozbila otázka:

Když teda nejsou lidé, kam ti lidé zmizeli? Kde jsou? Kam šli?  Kde jsou lidé, kteří by chtěli pracovat pro vás, vaši firmu. Kteří by měli potřebné znalosti, dovednosti. Rychle by nasáli vaši firemní kulturu a začali podávat výkony, které potřebujete?

Miluji jednoduchá řešení. A řešení, které mne napadlo je až směšně jednoduché. Patrně na to už někdo přišel. Ale nedá mi to, prostě to řeknu.

To řešení zní: ohlédněte se.
Ti lidé, které potřebujete, už u vás pracují. Možná potřebují jen trochu vyladit, povzbudit, oprášit, změnit pozici…  

Prostě: přestaňte vkládat tolik úsilí do hledání nových zaměstnanců a pečujte o to, co už je doma. Neříkám, vykašlete se na nábor. To ne. Buďte otevřeni novým lidem, lákejte je a pátrejte po nich, ale až na druhém místě. 

Na prvním místě věnujte svou energii, své nápady a čas lidem, které jste už získali. Rozmazlujte je, rozvíjejte, prohledejte jejich potenciál, motivaci, zkušenosti, nápady… 

Nebo se taky může stát, že když se jim nebudete věnovat, ztratí chuť zůstat.

Bude jim chybět to, jak jste je lákali. Jak jste se zajímali o to, co umí, v čem jsou dobří. Jak jste jim naslouchali, věnovali jim svůj čas. Bude jim chybět váš zájem a péče, a začnou se ohlížet po někom, kdo jim toto vše bude ochoten dát. Třeba jen na chvíli. Jako ve vztahu…

Dává vám to smysl?
Mně ano.    

Sice nejsou lidé na trhu práce, ale určitě nepracujete v liduprázdné firmě. Sem tam na někoho na chodbě narazíte, nebo sedíte u oběda sami?

Možná to zní krutě, ale říkám si, že jsme tuto zkušenost potřebovali jako sůl. Potřebovali jsme zažít, že když otevřeme bránu, už tam nestojí 50 dalších nedočkavých zájemců.

Otevíráme bránu a …nestojí tam nikdo.

Možná jsme potřebovali zažít i to, že zaměstnanci ví, že za branou nikdo není. Že jsou těžko nahraditelní. Že se nemusí pořád jen bát, že můžou kdykoliv přijít o práci. Kdo ví… Možná by dokonce místo myšlenek, že můžou práci mávnutím ruky ztratit, mohli začít přemýšlet o tom, co udělat, aby si ji udrželi. Nebo, a to už je vyšší liga … mohli by přemýšlet nad tím co udělat, aby jim šla práce ještě lépe od ruky. Fantazie? Hm, možná. 

Čas od času, když se mi stane něco na první pohled jednoznačně nepříjemného, napíšu si do diáře otázku: „K čemu to bylo dobré?“. Nastavím si do telefonu upomínku třeba za 14 dní a pak se jen divím. Vždycky se najde něco, co jsem tou zkušeností získala. Vždycky, jen kdybyste mi to řekli na začátku, nevěřila bych vám ani slovo.

Tak to vidím já. Možná to vidíte podobně, a nebo taky ne. 
Potřebovala jsem se o to své zadumání s někým podělit. A vzpomněla jsem si na vás. 

Mějte se hezky, 
Monika

P.S.: 
Prosím, aby pracovníci personálních agentur a ti, jejichž denním i nočním chlebem je hledání nových zaměstnanců, nebrali mou výzvu: „Nehledat, ale pečovat.“ doslova. 🙂 Spíš bych je chtěla podpořit, aby ještě víc chodili do firem a říkali: „Nehledejte nové zaměstnance, my vám s tím rádi pomůžeme. A vy se můžete v klidu věnovat péči o ten svůj domácí poklad.“ …. Co vy na to?