Mapa místo kruhu

Date
Posted by
Mapa místo kruhu

Doktor Jan Souman z Plancova institutu biologické kybernetiky, studoval, co se s námi děje, když nemáme žádnou MAPU ani kompas. Prostě nic, podle čeho bychom se mohli zorientovat. Podle čeho bychom zjistili, kde jsme a kudy jít, abychom se dostali tam, kam potřebujeme. Konkrétně studoval, co se stane s lidmi ztracenými v lese, nebo klopýtajícími na Sahaře.

A víte co zjistil?

Podle všeho chodíme v kruzích. Ať se sebevíc snažíme dostat ven z lesa (z pouště), skončíme pokaždé tam, odkud jsme vyšli. Instinkt nestačí.

Proto potřebujeme mapu.
Znát cíl a vidět, kde právě jsme.

Myslím, že mapu potřebuje i naše DUŠE.

Proto je tak důležité říct si, kdo jsem a jak(ý)á chci být. Když vedle sebe postavíme to, kým chceme být, a to, kým jsme, najednou jasněji uvidíme, jakými cestami se můžeme vydat. Je to jako když firma položí vedle sebe své vize a poslání. Najednou se vykrystalizují vhodné strategie.

Můžeme jít pěšky, vzít si auto, zvolit autobus, nebo nastoupit do vlaku. Můžeme si vybrat nejkratší, nebo nejrychlejší trasu. Trasu bez placených úseků, anebo pofrčíme po dálnici. Můžeme si dokonce vybrat, kdy odjedeme, nebo kdy nejpozději potřebujeme být v cíli.

To všechno můžeme, když máme v ruce svou mapu.

Od té doby, co ji mám, se mi žije lehčeji.
Ale i tak potřebuji často aktualizovat 😉

Hezký víkend,
Monika

P.S.
Výsledky výzkumu jsem našla v knížce KOPNI DO TÉ BEDNY (autor Seth Godin). Ještě o ní uslyšíte.

Nastavte si budík

Date
Posted by
Nastavte si budík

Zítra vstanu a natočím si budík.
Nastavím si budík tak, aby mi zazvonil každou hodinu. Bude to znamení, abych si položila otázku, jestli to, co právě dělám, odpovídá tomu, co bych dělat měla.

Jestli se soustředím a věnuji opravdu těm důležitým úkolům svého pracovního dne.
Jestli se chovám jako člověk, kterým chci být, jak říká Peter Bregman (autor techniky).

Cílem této pomůcky je vyhnout se činnosti, která nic nepřináší.

Prostě, když nepřijde HOST, stačí si natočit BUDÍK.

Monika

O pěti mincích

Date
Posted by
O pěti mincích

Ráno vstaňte a připravte si 5 mincí. Jakékoliv. Oblékněte si něco, co bude mít minimálně 2 kapsy. Všechny mince dejte do jedné z kapes. Pak se jděte nasnídat a udělejte takové ty potřebné maličkosti na startu všedního dne. Pracujte.

Pokaždé, když někoho pochválíte, viditelně oceníte něco, co udělal/řekl (nebo taky neudělal/neřekl), přesuňte jednu minci do druhé kapsy.

Na konci dne byste měli mít všechny mince v jiné kapse, než ráno. To znamená, že jste dnes rozdali 5 pochval. Tolik, nebo snad jenom?

Toto je cvičení, které obvykle nabízím vedoucím a manažerům. Ale ruku na srdce, co by se stalo, kdybychom si dnes, v neděli 6. listopadu, oblékli kapsáče a cvičení vyzkoušeli u vás doma?

Vyzkoušíte?
Napíšete, co se dělo?

Možná si říkáte, proč tento příspěvek.
Nu, protože jsem přesvědčená, že se málo navzájem chválíme. V práci i doma.

Máte taky pocit, že pochvala je pevnou a důležitou součástí našeho života tak do šesti let? Pak jako kdybychom byli na pochvalu už moc velcí? Že bychom z ní vyrostli a už ji dál nepotřebovali?
Proč se pochvala z našich životů rok od roku vytrácí?
Proč se my dospělí tak málo chválíme?

A víte, že pochvalou může být JEN obdivně pronesené „Hmmm 🙂„

Pochvala není pochlebování. Musí být upřímná a konkrétní.
A může jí být klidně víc než 5 kousků za den.

Ublíží Vám, když Vám napíšu, že si vážím toho, že čtete mé příspěvky?

Děkuji.
I toto slovo je POCHVALA.

Pěknou neděli, třeba v kapsáčích,
Monika

Pozvaný HOST

Date
Posted by
Pozvaný HOST

Představte si, že zítra k Vám domů přijde HOST.

Ráno se probudíte a on už tam bude. Bude s Vámi celý den. Bude s Vámi snídat, oblékat se. Půjde s Vámi do práce. Nehne se od Vás ani na krok. A bude si o všem dělat poznámky. O tom, co děláte, jak jednáte s lidmi ve svém okolí, jak pracujete. Jak trávíte čas po práci. Co děláte, než jdete spát.

Pak se na pár dnů vytratí a vrátí se s knihou. S knihou, do které napíše vše o tom, co viděl. Budete mít v rukách knížku svého života. Dobře, tak jen jednoho dne.

A teď otázka:
Dělali a udělali byste něco jinak než obvykle?

Já rozhodně ano!

To je teda divná představa, že?
Autorem je TODD HENRY. Říká, že je to užitečné cvičení, když se chceme rozhýbat k činu. Obdoba cvičení: „Co byste udělali, kdyby vás dnes čekal poslední den života?“ Tato otázka nás ale zbavuje odpovědnosti a závazkům vůči druhým.

Cvičení s imaginárním hostem se mi líbí víc.

Je o životě, který nemá zatím pevně určený konec. Je o našem běžném dni. O zašroubovaném víčku na zubní pastě, o zelenině místo čokolády, o vypnuté televizi a soustředěném naslouchání. Taky o prioritách, lásce a překračování měkké osobní zóny komfortu.

Každý den, nejen když přijde HOST.

Je to dřina ta práce na sobě, že?

Mějte se hezky,
Monika

Ztraceni v prioritách

Date
Posted by
Ztraceni v prioritách

Time management mne paradoxně učí se ZASTAVIT.

Záměrně píšu …učí, protože ještě neumím pravidelně a cíleně odpočívat. Pořád i po těch letech kurzů a školení je to pro mne věc, kterou si musím připomínat. Někdy zapomenu a tělo se samo přihlásí. Jako právě teď.

Nemám TO ještě zvnitřněné a toužebně pošilhávám po jogínech a lidech, o kterých si myslím, že to umí. Těším se na okamžik, bod zlomu, kdy se pravidelná zastavení „sama se sebou“ stanou normální součástí mého dne.

Přitom by to nemělo být nic složitého.

Prostě si sednout. Nadechovat a vydechovat. Když se nadechujeme, vracíme se k sobě. Když vydechujeme, uvolňujeme veškeré napětí. Stačí pár vteřin, jak říká mistr zenového budhismu Thich Nhat Hanh (nechtějte po mně, abych jeho jméno vyslovila). Pár vteřin a jsme zpátky DOMA, protože domov máme uvnitř sebe.

Domov máme uvnitř sebe a uvědomělým nadechováním a vydechováním si v sobě uklízíme.

Krásná myšlenka, co říkáte? Knížka Umění sdílet je takovými brilantními myšlenkami protkaná.

Mně se líbí, že když se naučíme zastavit, spojíme se sami se sebou. Zastavíme stav ztracenosti, stav, kdy nejsme sami sebou. Stav, kdy se plácáme mezi prioritami.

Priorita je věc, které potřebujeme dát přednost před ostatními. Smyslem priorit je ulehčit nám život. Když máme jasno v tom, co je pro nás důležité, umíme se rychle rozhodovat. Umíme s taktem a důsledností ochránit své hranice. Jsme si jistí v kramflecích. Oddělujeme plevel od zrn.

Když mluvím s lidmi na školení, občas se ukáže, že mají kopec priorit. Někdy dokonce hory. Nekonečné hory.

Možná by jim právě pomohlo: zastavit se, vysypat všechny priority na jednu hromadu a začít třídit.
Co Vy na to?

Takže nádech, výdech a hezkou sobotu,
Monika

P.S. Knížku Umění sdílet si přečtěte. Čte se jedna báseň. Ani si neuvědomujete, že čtete. Prostě jen pijete čaj a ona Vám klouže do krku.