Být tak BABAUTA

Date
Posted by
Být tak BABAUTA

Už je to tak, našla jsem spřízněnou duši.
Jen ON o tom neví.

Držím v ruce knížku „ZEN a hotovo“ a říkám si „Vau, ten Babauta je fakt borec.“ Kdybych měla být v příštím životě chlap, chci být Babauta.

Jeho „ZEN TO DONE“ (ZTD) je důmyslná esence nejlepších myšlenek z těch nejlepších systémů produktivity, které kdy byly vynalezeny. Možná znáte „Mít vše hotovo“ Davida Alena a „7 návyků skutečně efektivních lidí Stephena Coveyho. No, a když k těmto silným teoriím přidáte Babautův smysl pro extrémní jednoduchost, praktičnost a srozumitelnost, stáváte se mrknutím oka zenovými mistry v tom, jak brilantně zacházíte se svým časem.

Sbohem pocity zoufalství, marnosti a bezmoci. Ty tam jsou nekonečné hory nevyřešených úkolů. Otázku: „Proč nikdy nestíhám?“ navždy pohltila šedá minulost

Prostě STÍHÁTE a MÁTE DOST času.

Noci trávíte už jen tím, že klidně spíte. Nebudíte se hrůzou z toho, na co jste zapomněli, a co všechno na vás číhá zítra. Ráno s úsměvem posnídáte a s ještě větším úsměvem odcházíte do práce.

Děláte už jen to, co opravdu potřebujete. Pracujete vždy na jednom úkolu. Teprve teď lidé kolem vás poznávají, co znamená se skutečně soustředit. Rozptylování berete jako předem prohraný pokus, jak vás vyvést z nově nabyté ROVNOVÁHY.

Jste zenovými umělci a se šarmem sobě vlastním uděláte každý den 3 nejdůležitější úkoly/ 15 důležitých úkolů za týden… Prostě je uděláte a cítíte se fajn.

Fikce?

Ne, toto je ZEN TO DONE (Zen a hotovo). 10 návyků, které vám pomůžou dostat věci pod kontrolu a lépe se s nimi vypořádat, zjednodušit si život a mít vše hotovo. Stačí, když budete používat jen 4 z nich a už se budou dít věci .

Babauta píše krásně. Stačí mu pár slov a okamžitě ve vás nastartuje chuť začít ZNOVU, jinak… Nevím jestli lépe, ale určitě jednodušeji.

Potřebovala jsem spolehlivý RESTART v novém roce. Knížka „ZEN a hotovo“ mi přišla vhod a splnila víc než jsem čekala.

Proto ji ráda doporučím i Vám.

Dobrý start,
Monika

Když se EMOCE stříhají

Date
Posted by
Když se EMOCE stříhají

A je to!
Dnes padla opona a EMOCE na DLANI jdou do střižny.

EMOCE na DLANI jsou rozhovory, které vedu se svými kamarádkami. Každá je jiná, žádná z nich není psycholog. Jedna je diskrétní matematička, druhá HR guru a třetí hlava na peníze. Každá má s emocemi své vlastní zkušenosti.

A o to v tomto projektu šlo. Podívat se na emoce jako je radost, strach a zlost očima „normální“ ženy. Zjistit, jak své emoce prožívají a používají. Jak se jim s emocemi žije. Vyslechnout jejich názory a doporučení.

Práce mne extrémně bavila, ale byla to výzva.

Formát rozhovorů byl pro mne absolutně nový. Často jsem narazila, protože jsem jako lektorka zvyklá sypat tipy a řešení z rukávu. Mé EGO dostalo pořádně zabrat. Vlastně v prvních dílech dostalo slušně na frak.

Zeptat se, vyslechnout odpověď, navázat, zeptat se… Přitom držet nit. Těžká zkouška, díky za ni.

Ještě nevím, jak bude výsledný produkt vypadat, ale až bude připraven, dám Vám vědět, kde na vlastní uši uslyšíte, o čem jsem doteď jen psala.

Monika

PŘEDSEVZETÍ

Date
Posted by
PŘEDSEVZETÍ

Blíží se konec roku, čas bublinek a diskusí o smyslu dát si či nedát předsevzetí. Říkám si, že je to každého věc, jestli si novoroční předsevzetí dá, nebo ne. Opravdu, je to každého osobní rozhodnutí.

Je to rozhodnutí O SOBĚ.

Rozhodnutí si vážím. Každé rozhodnutí je pro mne známkou toho, že člověk bere za nějakou část svého života odpovědnost. Je odhodlaný NĚCO udělat, nebo neudělat. Nesedí v koutě a nečeká, jak se to kolem něho vyvrbí. Až někdo rozhodne za něj.

Leo Babauta často mluví o krabím efektu. Krab, když je zajat spolu se svými kolegy kraby v rybářském sudu a chce se dostat ven, má smůlu. Jeho vlastní krev ho strhne zpátky: „Když my se nedostaneme ven, tak ty taky ne.“ Chňap a je zpátky dole. Marně bychom jim vyprávěli něco o týmové spolupráci, synergickém efektu a o tom, že opravdu není na jejich sudu žádný poklop.

Cesta je volná.

Mezi radami, jak zvládat obtížné situace, najdete mimo jiné doporučení, že pokud v sobě necítíte dostatek síly ke zvládnutí dané situace, máte se jí raději pro tentokrát vyhnout. Nechodit tam, dokud se necítíte dostatečně připraveni.

Naopak je dobré hledat si PODPORU. Někoho, něco, co vás podrží, abyste obtížnou situaci zvádli.

Proč o tom píšu?

Protože pokud si v koutku duše říkáte, že Vás nějaké předsevzetí láká, hledejte někoho, kdo Vás v jeho splnění podpoří.

Sedněte si a opravdu vážně se zamyslete nad tím, co všechno by Vás podrželo, zachytilo, když byste náhodou začali padat. Seznam umístěte na viditelné místo, chytněte se za srdce, zavřete oči a třikrát se otočte ve směru hodinových ručiček .

Prostě,
klidně se svezte na vlně: „V lednu na sobě zamakám a zhubnu 5 kilo.“

Řekněte to všem nahlas: „Hele, já si teď dávám s celým národem dietu.“ A když Vás budou zrazovat, tak jim klidně řekněte: „Ty krabe „. A nebo přidejte ještě jednu špetku humoru a dva kyblíky odvahy a řekněte: „No jo, předsevzetí obvykle dlouho nevydrží. Ale znáš mne, jsem borec a takovýhle věci pokořím levou zadní.“

Jak jsem se k těmto myšlenkám dostala?

Možná tomu nebudete věřit, ale listovala jsem v knížce „Jak znovu najít RADOST“ a narazila na těchto pár vět:

Tělo nemáme, tělem jsme
a PŘEDSTAVUJEME se jím světu.

Duše miluje své tělo
a pokládá jej za svůj nejkrásnější oděv a vzácný KLENOT.

HARMONICKÁ součinnost těla a duše dodává člověku TRVALE radost.

No a pak už to byl jen krůček k přemýšlení nad smyslem novoročních předsevzetí.

Monika

P.S. Chtěla bych Vás poprosit, pokud na předsevzetí Vy osobně nevěříte, nebuďte krabem. Jsou lidé, kteří nevěří na Ježíška, ale přesto k těm nejmenším vždycky přijde;-) .

RADOST

Date
Posted by
RADOST

Před týdnem jsem se vrátila z nemocnice. Dřív, než začnete panikařit, jsem v pořádku. Žádné obavy.

Až si přečtete, jak jsem se měla, možná si řeknete, že jsem blázen, nebo že mi dali víc těch pilulek na bolest.
Článek jsem napsala hned po návratu, takže možná na tom něco bude… Veselým lidem by se asi neměly dávat pilulky proti bolesti…

Původně jsem si myslela, že ho upravím, aby vás to neporazilo, ale víte co? Nechávám to tak. Žádná cenzura.

TADY JE:

V hlavě mi už několik dní zní slova Aleše Boreckého: „RADOST je vodou pro duši, umožňuje pokračování na cestě.“ a taky, že „POCITY si nevybíráme“. Nelze se jim vyhnout. Prostě jsou. Jde jít ale nějak „za ně“, nebo „pod ně“. Jde se držet naší podstaty, která je víc než naše emoce.

Držet se své podstaty…

Jaká je v těch čtyřech slovech síla a úleva. Je fajn, když po všem tom bloumání a hledání konečně najdeme SVOU podstatu a můžeme se jí držet.

Můžeme si ji držet. Pofoukat, pohladit, pochovat, hýčkat. Být s ní. Být sami sebou.
KONEČNĚ…

Najednou, už nikam nespěcháme. S nikým a s ničím nesoutěžíme. S upřímnými díky na hodinu propouštíme svá očekávání. Za zády necháváme pečlivě propracované plány. Ze dne na den ztratily na důležitosti. Nepotřebujeme je. Směr známe. Máme ho uložený v srdci. Víme, kde jsme a proč. Víme, KAM míříme. Vnímáme svou vnitřní sílu. Nabrali jsme potřebnou výšku, ctíme vítr v zádech. Letíme.

Je pátek. Možná ještě působí pilulka na dobrou náladu,
kterou jsem dostala v úterý před operací. Paráda

V posledních pár dnech jsem se PEVNĚ držela své podstaty.

Objímala jsem sama sebe, abych byla silná i v okamžiku, kdy mi nezbylo než jen ležet a čekat. Kdy jsem necítila polovinu svého těla. Jen jsem viděla, jak někdo drží mou nohu, natírá ji desinfekcí a já ji vůbec, ale vůbec necítím. Byla to moje noha. Poznávala jsem ji, žila jsem s ní už spoustu let. Používala jsem ji každý den. Taky vím, jak umí bolet. Přesto jsem ji teď vůbec, ale vůbec necítila.

Byl to zvláštní pocit. Prazvláštní pocit. Jsem vděčná, že jsem ho mohla prožít. Tato zkušenost mne změnila. Ještě nevím jak, ale změnila.

Přála bych si, abyste mi věřili, že přesto, že jsem byla na operačním sále, necítila jsem strach ani bezmoc. Až mne to samotnou překvapilo. Místo toho tu byl klid, smíření se situací a důvěra. Smířila jsem se s tím, že potřebuji pomoc a věřila jsem člověku, který mne operoval. Věděla jsem, že udělá to nejlepší, co dokáže. Vlastně jsem ani na chvíli nemyslela na to, že by se zákrok nevydařil. Spíš jsem se jen tak rozhlížela a pozorovala, co se kolem mne, i uvnitř mne samotné, děje.

Hm, tak takové to je, ležet na operačním sále.
Podívejme se?!

Pamatuji se na vpich jehly do páteře. V nohách se mi rozlilo laskavé teplo. Právě včas. Už mi začínala být zima. Cítila jsem něčí ruce, které mne opatrně pokládaly na stůl. Vnímala jsem lidi kolem sebe. Pohybovali se jako dobře seřízené hodinky. Jakoby tančili. Znali své kroky, vnímali jeden druhého, nahrávali si a uvolněně vtipkovali. Sestřička u mé hlavy si se mnou povídala. A občas mne zlehka pohladila po hlavě.
Už dlouho mne nikdo nepohladil po hlavě…Asi tady zůstanu, nebo si vezmu sestřičku s sebou domů….

Asi pořád působí ta pilulka… Nebo fakt, že nešlo o nic tak závažného. Nevím…

Možná začaly působit všechny ty knížky o radosti a štěstí, které jsem v posledních měsících spořádala.

Knížky a pilulka, zběsilá kombinace s trvalými následky.
Měli by se lidí před operací raději zeptat, jeslti neprožili v posledních dnech příliš mnoho radosti a štěstí…

A jestli si myslíte, že mne to přešlo, když mne odvezli na pokoj, tak Vás zklamu.

Nepřešlo.

Cítila jsem radost, že už to mám za sebou.
Že mám na pokoji skvělou společnost. Že z postele vidím padat první vločky. Že někdo otevřel okno a dovnitř proudí čerstvý vzduch. Že mne přestala bolet hlava. Že jsem přestala zvracet. To jste asi nechtěli číst…Že v telefonu slyším Sáru, jak mi štěstím bez sebe vyjmenovává, co u nás nechal Mikuláš. A začala jsem se těšit, až ji uvidím, ucítím její vůni a budu zase s ní, až bude večer usínat… zase ta RADOST. Já se jí snad nezbavím….

Radostné vánoce!
Monika

KŘESLO do firem

Date
Posted by
KŘESLO do firem

Odmalička jsem měla velmi kladný vztah k čalouněným křeslům. Má láska ke křeslům vzrostla, když jsem začala číst PŘÍBĚH na obalu knížky „Nikdy není pozdě na spokojený tým.“

Ve zkratce Vám ho napíšu, abyste věděli, proč si už třetí den myslím,
že do každé firmy patří alespoň jedno křeslo.

ZAČALO to takto.

Na jednom gymnáziu v jedné zemi nepanovaly dobré vztahy mezi učiteli. Tedy ne tak úplně. Mezi těmi, co spolu chodili pravidelně na cigaretu to bylo v pohodě. Ale ostatní se drželi pravidla, že si nikdo nesmí stěžovat na náročnost práce. A tak si chodili stežovat za zástupcem ředitele.

Chudák zástupce.

Naštěstí mu osud nadělil DOBROU MANŽELKU. To má tak někdo štěstí, že? Svěřil se jí a ta mu poradila, co už dřív zafungovalo u nich doma.

Bylo to KŘESLO SOUCITU.

Do křesla soucitu si šel člověk sednout, když byl vysílený a potřeboval, aby ho ostatní politovali. Pokud se do křesla někdo posadil, ostatní měli za úkol ho utěšovat.

Zástupce ředitele šel na půdu a snesl křeslo do sborovny. Přehodil přes ně měkkou deku a učitelům vysvětlil, že se jedná o „křeslo soucitu“. Když se do něj někdo posadí, ostatní mu projeví účast například tím, že se ho budou vyptávat, jak se mu daří, nabídnou mu čaj nebo kávu, namasírují mu krk a podobně.

Návrh byl s radostí PŘIJAT.

Netrvalo dlouho a křeslo se stalo natolik oblíbeným, že na něm v nejrušnějších dnech seděli i tři lidé najednou…

Tak co Vy na to?