USMĚVAVÁ

Připravuji pár změn. Některé jsou zásadní, všechny ale jdou přímo ze srdce a jsou přirozeným výsledkem toho, že dělám práci, která mi dává smysl. Naplňuje mne jako člověka a dělá mi RADOST.

Tak třeba…

Na jaře otevíráme krásný kurz EMOCE na dlani. Je krásný v mnoha ohledech. Třeba v tom, že ho můžete studovat z domu (on-line) a taky se můžeme konečně potkat osobně. Odehrává se v rytmu čtvero ročních období. Na jaře RADOST, v létě se pustíme do HNĚVU a VZTEKU, na podzim se budeme společně bát (díl STRACHU) a v zimě dáme průchod AGRESI.

Podrobnější informace zveřejním postupně.
Slibuji.

Ale hlavní důvod, proč jsem se zase po dlouhém čase rozhodla něco napsat, je drobný osobní projekt skvělé české koučky Ivety Clarke SMILING AT STRANGERS aneb Úsměv pro každého.

Na projekt jsem narazila během předvánočního úklidu svého webu. Vyhazuji témata, která už potřebují vyhodit a vypisuji nová. Hledala jsem inspiraci u člověka, kterého si vážím. Paní Clarke mám ráda, i když jsem s ní strávila cca 10 hodin (byla jsem na jejím semináři Síla zranitelnosti).  Je mi blízká jako člověk. A taky tím, že nemyslí jen na SEBE. Cítím, že máme podobná témata.

No však si přečtěte, co se mi stalo před pár dny.

Stála jsem v řadě před pokladnou a sledovala lidi kolem sebe. Asi si dokážete představit, co jsem viděla. Únava, stres, spěch. A tak jsem se podívala na paní pokladní a usmála se na ni. Pak ještě jednou, to už mně viděla… a úsměv mi oplatila. Super, hned se mi tady čeká líp. Vlastně je to fajn.

Najednou jsem si všimla paní za sebou. Nervózně se přehrabovala v nákupním košíku. Chudák zjistila, že nemá zvážené ovoce. Panika v jejích očích nešla přehlédnout. „To si fakt budu muset ještě jednou vystát tu šílenou frontu?! Ach jo a jít přes celý obchod až k zelenině.“ Otočila jsem se k ní a zase se usmála (to ale šlo samo, věřte mi). Ukázala jsem jí, že před pokladnou je váha. A vím to, protože jsem TAM už taky párkrát byla.

Paní pokladní to celé viděla (i přesto, že obsluhovala jiné zákazníky), a usmála se. Chápete ?!

Funguje to. Přidáte se?
Monika

VOLTE radost

Jela jsem se Sárou v autě. Vracely jsme se z výletu. Nohy ušlapané, tváře jako Marfuša, ale to první podzimní slunce…Nádhera.

Najednou se zezadu ozve: „Mami? Mami, koho budeš volit?“.

Dávám si na čas s odpovědí: „Koho budu volit? Já ještě nevím, Sárinko. Proč se ptáš?“ V tom okamžiku mi ale došlo odkud vítr vane.

Uvědomila jsem si, že stejně jako já sleduje autobus před námi. Byl zezadu polepený fotografiemi kandidáty jedné volební strany. Byly to opravdu velké fotky, takže bylo všem dobře vidět do tváře. I jména byla dost čitelná, takže je byla Sára schopná přečíst sama.

Pomalu hláskovala a já jsem si dál vychutnávala to neuvěřitelné slunce. Jedna zatáčka, druhá. Pohoda přede mnou, pohoda za mnou. A hlavně ve mně.

„Mami, víš, já bych to jméno (a teď přečetla jedno příjmení) dala tomu pánovi napravo. A to jeho bych dala tomu druhému pánovi…“. Pokračovala dál a já jsem začínala být zvědavá, co z toho tentokrát asi bude.

Nevydržela jsem to: „Proč, Sárinko?“.

„Protože to příjmení zní legračně a víc se hodí tomu pánovi, který se směje.“

Malá pauza, ale slyšela jsem, jak jí běhají myšlenky v hlavě.
Jako mravenci.
Opravdu. 

Rozvážně pokračovala: „Já bych volila toho veselého pána. Myslím si, že by všichni měli volit veselé lidi, aby tady bylo veselo.“

„Máš, pravdu, Sárinko. Tuhle myšlenku pošlu dál.“

No a jak slíbila, tak udělala.

Mějte se vesele,
Monika

PENÍZE nebo štěstí

Ta zpráva mi nedá spát.

Jak to, že severské státy bývají na předních místech v žebříčku nejšťastnějších států na světě? Co má Fin, Nor, nebo Dán jiného než Čech?

A tak pátrám a pátrám… Volím nejjednodušší cestu… Google Ano, Google, milí studenti. Přesně tak, jak jsme se o tom bavili včera na přednášce. Předtím, než jsem ale zbaběle zadala slovo do vyhledávače, se hluboce zamýšlím

Líbí se mi tento článek http://casopisargument.cz/…/svetova-zprava-o-stesti-co-ma-…/.

Píše se v něm, že štěstí lidí nezávisí na penězích, kariéře nebo slávě, ale na dobrých vztazích s blízkými lidmi.
Nic nového, že?

Co jsem ale nevěděla je, že od ročního příjmu 60 000 euro už spokojenost moc neroste. Zjistili to vědci z Princetonské univerzity…Hm, zajímavé, co říkáte? Dnešní kurz je 25,4 Kč.. to máme celkem …

A konečně narážím na zdůvodnění, proč lidé ze SEVERU jsou dlouhodobě nejšťastnější (myslím tím severské státy, ne Severní Moravu).

Důvodem je rozdělení bohatství uvnitř země. Konkrétně se v příspěvku píše:

„Zdá se, že pro spokojenost celých zemích, jak uvádí World Hapiness Report, je důležitější, jak rovnoměrně je celkové bohatství rozdělováno. Je to zásadní důvod, který pravidelně staví skandinávské země na přední místa výzkumů. Naopak země, které mají silný ekonomický růst, nemusejí být vždy na předních místech, jako třeba Čína.“

Co to znamená pro mne a pro mou práci?
To, jestli budete vydělávat 60 000 eur ročně, neovlivním. Ani Vaše zdraví, přestože ZDRAVÍ je nejvíc štěstítvorné.

Ale můžu ještě víc propracovat a posílit kurzy a školení na téma spolupráce a spokojený tým.

To můžu, jdu na to.

Monika

P.S. Co takhle při čtvrtku odpoledne udělat něco malého milého pro lepší vztahy s nebližšími? Milá SMS, dobrý zákusek po společném obědě (samozřejmě bezlepkový , nebo přijít domů o trochu dřív a vyzvat rodinu na krátkou procházku, když je tak krásně?

ČEŠI a štěstí

Jaro PROBUDILO mé psaní ze zimního spánku. Dostala jsem zase chuť se s Vámi čas od času PODĚLIT o něco zajímavého.

Třeba o ještě křupavou Světovou zprávu o ŠTĚSTÍ…

Potěšilo mne, že Češi v žebříčku nejšťastnějších zemí stoupají. Představte si, obsadili jsme 21. místo! Paráda. Ještě pár let a předběhneme třeba i Finsko, letošního vítěze.

Nedá mi a ze zprávy vypisuji důvody ke spokojenosti v práci.

Spokojení lidé uvádí:

•Součástí mé práce je různorodost a nutnost učit se nové věci.
•Mám kontrolu nad tím, jak si zorganizuji den.
•Mohu ovlivnit to, jakou rychlostí musím pracovat.
•Můj šéf je kompetentní a zkušený.
•Cítím podporu kolegů.
•Mám šanci na povýšení nebo postup do jiného oddělení.

Naopak nespokojení lidé říkají:

•Práce mi nedovoluje trávit dostatek času s rodinou.
•Nosím si práci domů a dělám si starosti, i když v práci zrovna nejsem.
•Práce mě fyzicky unaví natolik, že si nemohu užívat volného času.
•Moje práce obnáší zdravotní a bezpečností rizika.

Kde jsem se o zprávě dočetla?
https://www.lmc.eu/cs/svetova-zprava-stesti/

Na kterém místě v žebříčku se vidíte Vy?

Přeji Vám šťastný den v práci
Monika

RADOST

Před týdnem jsem se vrátila z nemocnice. Dřív, než začnete panikařit, jsem v pořádku. Žádné obavy.

Až si přečtete, jak jsem se měla, možná si řeknete, že jsem blázen, nebo že mi dali víc těch pilulek na bolest.
Článek jsem napsala hned po návratu, takže možná na tom něco bude… Veselým lidem by se asi neměly dávat pilulky proti bolesti…

Původně jsem si myslela, že ho upravím, aby vás to neporazilo, ale víte co? Nechávám to tak. Žádná cenzura.

TADY JE:

V hlavě mi už několik dní zní slova Aleše Boreckého: „RADOST je vodou pro duši, umožňuje pokračování na cestě.“ a taky, že „POCITY si nevybíráme“. Nelze se jim vyhnout. Prostě jsou. Jde jít ale nějak „za ně“, nebo „pod ně“. Jde se držet naší podstaty, která je víc než naše emoce.

Držet se své podstaty…

Jaká je v těch čtyřech slovech síla a úleva. Je fajn, když po všem tom bloumání a hledání konečně najdeme SVOU podstatu a můžeme se jí držet.

Můžeme si ji držet. Pofoukat, pohladit, pochovat, hýčkat. Být s ní. Být sami sebou.
KONEČNĚ…

Najednou, už nikam nespěcháme. S nikým a s ničím nesoutěžíme. S upřímnými díky na hodinu propouštíme svá očekávání. Za zády necháváme pečlivě propracované plány. Ze dne na den ztratily na důležitosti. Nepotřebujeme je. Směr známe. Máme ho uložený v srdci. Víme, kde jsme a proč. Víme, KAM míříme. Vnímáme svou vnitřní sílu. Nabrali jsme potřebnou výšku, ctíme vítr v zádech. Letíme.

Je pátek. Možná ještě působí pilulka na dobrou náladu,
kterou jsem dostala v úterý před operací. Paráda

V posledních pár dnech jsem se PEVNĚ držela své podstaty.

Objímala jsem sama sebe, abych byla silná i v okamžiku, kdy mi nezbylo než jen ležet a čekat. Kdy jsem necítila polovinu svého těla. Jen jsem viděla, jak někdo drží mou nohu, natírá ji desinfekcí a já ji vůbec, ale vůbec necítím. Byla to moje noha. Poznávala jsem ji, žila jsem s ní už spoustu let. Používala jsem ji každý den. Taky vím, jak umí bolet. Přesto jsem ji teď vůbec, ale vůbec necítila.

Byl to zvláštní pocit. Prazvláštní pocit. Jsem vděčná, že jsem ho mohla prožít. Tato zkušenost mne změnila. Ještě nevím jak, ale změnila.

Přála bych si, abyste mi věřili, že přesto, že jsem byla na operačním sále, necítila jsem strach ani bezmoc. Až mne to samotnou překvapilo. Místo toho tu byl klid, smíření se situací a důvěra. Smířila jsem se s tím, že potřebuji pomoc a věřila jsem člověku, který mne operoval. Věděla jsem, že udělá to nejlepší, co dokáže. Vlastně jsem ani na chvíli nemyslela na to, že by se zákrok nevydařil. Spíš jsem se jen tak rozhlížela a pozorovala, co se kolem mne, i uvnitř mne samotné, děje.

Hm, tak takové to je, ležet na operačním sále.
Podívejme se?!

Pamatuji se na vpich jehly do páteře. V nohách se mi rozlilo laskavé teplo. Právě včas. Už mi začínala být zima. Cítila jsem něčí ruce, které mne opatrně pokládaly na stůl. Vnímala jsem lidi kolem sebe. Pohybovali se jako dobře seřízené hodinky. Jakoby tančili. Znali své kroky, vnímali jeden druhého, nahrávali si a uvolněně vtipkovali. Sestřička u mé hlavy si se mnou povídala. A občas mne zlehka pohladila po hlavě.
Už dlouho mne nikdo nepohladil po hlavě…Asi tady zůstanu, nebo si vezmu sestřičku s sebou domů….

Asi pořád působí ta pilulka… Nebo fakt, že nešlo o nic tak závažného. Nevím…

Možná začaly působit všechny ty knížky o radosti a štěstí, které jsem v posledních měsících spořádala.

Knížky a pilulka, zběsilá kombinace s trvalými následky.
Měli by se lidí před operací raději zeptat, jeslti neprožili v posledních dnech příliš mnoho radosti a štěstí…

A jestli si myslíte, že mne to přešlo, když mne odvezli na pokoj, tak Vás zklamu.

Nepřešlo.

Cítila jsem radost, že už to mám za sebou.
Že mám na pokoji skvělou společnost. Že z postele vidím padat první vločky. Že někdo otevřel okno a dovnitř proudí čerstvý vzduch. Že mne přestala bolet hlava. Že jsem přestala zvracet. To jste asi nechtěli číst…Že v telefonu slyším Sáru, jak mi štěstím bez sebe vyjmenovává, co u nás nechal Mikuláš. A začala jsem se těšit, až ji uvidím, ucítím její vůni a budu zase s ní, až bude večer usínat… zase ta RADOST. Já se jí snad nezbavím….

Radostné vánoce!
Monika