Category Archives: Moje přemýšlení

Žasnu, žasneš?

Date
Posted by
Žasnu, žasneš?

Před chvílí jsem si přečetla, že ŽASNUTÍ je cestou ke spokojenějšímu životu.
Povznáší nás nad naše ego, z p o m a l u j e čas, dodává NADĚJI, propojuje nás s přírodou a probouzí spící KREATIVITU.

A došlo mi to.

18. listopadu to bude přesně na chlup 5 let, co se dopuji žasnutím od rána do večera.

Ráno vstanu, žasnu nad tím, jak je fajn vstávat s malou Sárou. Žasnu nad vytříbenými argumenty ohledně oblékání. Žasnu cestou do školky, jak je neuvěřitelně fajn držet tu malou ruku a přeskakovat popadané špendlíky na chodníku. Hodně žasnu v šatně, když poslouchám ranní dávku rozhovorů roztomilých pidi-lidí. No nedivte se, pak se někdy prostě neudržím a žasnu i v práci.

Když to tak vezmu kol a kolem, vlastně celý den nevycházím z úžasu. Žasnu a žasnu. A většinou jde o úplně obyčejné věci, okamžiky, vůně a tóny. Svačina na pařezu, voňavá záclona, šumění větru, dobře napsaná věta. Žádná zběsilost, jen tiché žasnutí.

A kdy žasnete vy?

Hezký večer, Monika

P.S. No tak… Všeho nechejte a pojďte si pořádně zažasnout…

PUMY uvnitř nás

Date
Posted by
PUMY uvnitř nás

Minulý týden jsem pohledem z okna viděla hasiče, jak odvádějí z autobusu starší lidi. Mířili do evakuačního střediska. Brzy jsem se dozvěděla, že se v Olomouci našla letecká puma. Ležela tam tiše a nepozorovaně od 30. dubna 1945.

Policie evakuovala několik stovek lidí. V okolních firmách se přestalo pracovat. V kavárnách bylo pusto a prázdno. Pyrotechnici demontovali zápalku a pumu odvezli na bezpečné místo. Po čtyři a půl hodinách bylo po všem.

Napadlo mne, jak by bylo fajn, kdyby to šlo stejně tak rychle i s pumami, které si nosíme v sobě. Víte takové ty věci jako prudká letora („A co je to letora?“), sebedestruktivní perfekcionismus, vášnivá prokrastinace. V podstatě do nás spadnou taky víceméně omylem jako ta letecká puma na samém konci druhé světové.

Povahové rysy jsme zdědili.
Některé z nich používáme každý den, některé z nich v nás dřímají…. jako ta zapomenutá puma. Ale jednoho dne možná přijde někdo, kdo ji objeví, možná probudí, možná pomůže zneškodnit.

Kéž by to tak šlo.
Často mluvím s lidmi, kteří právě vykopali tu svou PUMU a řeší, co dál.

V každém případě bych jim přála, aby se našla „vnitřní policie“, která celou oblast zajistí, aby nedošlo k větším škodám. Odvezou do bezpečí vše živé a pozvou odborníky, kteří budou s nálezem zacházet velmi OPATRNĚ. Protože v tomto okamžiku se nacházíme pod velkým TLAKEM, jsme extrémně citliví a reagujeme výbušně na jakékoliv špatné našlápnutí.

A VÁM přeji to samé,
když se někdy náhodou ocitnete v podobné situaci.

Monika Ambrožová

Jak velký je váš lalok nářků?

Date
Posted by
Jak velký je váš lalok nářků?

Nad pravým okem ve výši spánku má každý z nás svůj „lalok nářků“. Je to místo, kde si mozek ukládá všechny negativní myšlenky. Ty, které si vytváříme i ty, které přicházejí samy. Pozitivní myšlenky míří do levého čelního laloku. Podle velikosti laloků můžeme odhalit, jestli jsme spíš optimisté nebo pesimisté.

Přes den naším mozkem proběhne 50 až 60 tisíc myšlenek. A protože jsme po svých předcích zdědili tzv. katastrofický mozek, většina z …nich je negativních. Naši předkové jej potřebovali pro přežití. Včas rozpoznat nebezpečí a uniknout. PROTO máme víc negativních myšlenek než pozitivních.

Proč říkám POZOR:

Myšlenky fungují jako přímý příkaz pro mozek. Černé myšlenky = černý výsledek. Znáte sebenaplňující se proroctví…

Pierre Franckh říká: „Pokud chceš vědět, jaké příkazy jsi svému mozku až do dnešního dne dával, jednoduše se podívej, v jakém světě nyní žiješ. Je výsledkem tvých dosavadních myšlenek.“

Osobně si nejsem jistá tou stoprocentní přímou úměrou, ale něco na tom asi bude.

Negativní postoj minimálně:

1) brzdí naši odvahu riskovat, zkusit udělat něco jiného, jinak, jinde s někým jiným
2) zvyšuje naši podezíravost… co kdyby…
3) omezuje schopnost vidět souvislosti. Jsme jako auto v noci. Vidíme jen tam, kam dosáhnou naše světla.

Co s tím?

Negativní myšlenky vznikají samy od sebe. Ty pozitivní si můžeme VYTVOŘIT.

Tak hurá na to!

Příjemně horký den,
Monika

Křižovatky bez semaforů

Date
Posted by
Křižovatky bez semaforů

Byla jsem dnes na ulici svědkem rozhovoru, spíš hádky bývalých manželů. Žena křičela na muže… u toho stály jejich děti. Byl to takový ten zvláštní křik, kdy TO co je za slovy, je o moc silnější a úplně vás pohltí. Možná to znáte – věty nedávají význam, ale STRACH toho, kdo křičí, by se dal nahmatat.

Byla to pěkná žena. Nemyslím ani tak vzhledově, ale něco mi říkalo, že je jindy prostě fajn, normální, dobrák. Nevím, jak to napsat. Předmětem sporu byly patrně alimenty. Neposlouchala jsem, přesto mi ta situace zůstala v hlavě.

Vnímala jsem spíš lidi kolem. Někteří zrychlili a klopili oči. Prodavačka v obchodě se posunula blíž ke dveřím, aby líp slyšela.

Co jim asi běželo hlavou?
Strach, že se taky někdy neovládnou a vybuchnou na veřejnosti?
Strach, že když se rozvedou, dopadnou stejně?

Nevím… z jejich pohledů jsem měla pocit, že tu ženu odsuzují. … Odvrací se od ní. Možná si říkali: „No jo hysterka…“.

S ODSOUZENÍM okolí se mí klienti setkávají často. Chtějí něco změnit a narazí. Upozorňuji, že pomáhám řešit pracovní konflikty, ale často se krize v práci odrazí velmi silně v soukromém životě. Je to jako domino, když postavíte kostky těsně vedle sebe a lehce do něj ťuknete – spustí se lavina.

Má práce je právě v těchto situacích lidi podržet a neodvrátit se. Podpořit je v tom, kam chtějí dojít. Povzbudit je, když se to napoprvé nepodaří. Ale neradím. Ukazuji možnosti. Rozhodnout se musí každý sám. A to je někdy i pro mne velmi těžká chvíle. Mlčet a nechat rozhodnout toho druhého. Je to jeho film, jeho hlavní role…

V podobných okamžicích si spolu s Václavem Kubínem povzdechnu, kéž by byl na křižovatkách života SEMAFOR.

Hezký večer, Monika

Připravte dřevo, přichází splín

Date
Posted by
Připravte dřevo, přichází splín

A ještě k technice TADY a TEĎ. Už jsem o ní psala. A psát o ní budu stále a stále dokola, protože FUNGUJE. Pomáhá nám dostat se ze špatné nálady, z momentálního splínu, z pocitu „marnost nad marnost“, ze začarovaného kruhu…

Když je mi blbě, nevím kudy kam, mám za sebou nepříjemný konflikt, položím si jednoduchou otázku:

Co můžu udělat TADY A TEĎ, aby mi bylo líp?

Protože věřím na těsnotěsné spojení těla a duše (psychosomatiku), začnu u těla:

→ jdu se osprchovat (když to jde),
→ jdu si zaběhat,
→ jdu si zacvičit,
→ jdu umýt okna (skvělé využití nahromaděné negativní energie),
→ až budu mít příležitost, začnu třeba štípat dříví… takže připravte si polínka.

V této akutní fázi mi nepomáhá:

→ HÁDKA (následují pocity selhání)
→ ALKOHOL (oslabuje mi celé tělo, o mozku už ani nemluvím – a minimálně o den prodlužuje vzpomínku na nepříjemný zážitek)
→ TELEVIZE (stejně se v myšlenkách vracím k tomu, co mne vytočilo)
→ KAMARÁDKA (nebo jiná osoba, která je vytočená ze stejného důvodu a potřebuje si taky vylít srdce… teď prosím ne, teď brečím já)

A jestli jste se podívali na video s Tomášem Rektorem (viz můj příspěvek na FB), tak už víte, že kompenzačních mechanismů potřebujeme mít v zásobě více. Protože na různé splíny, pomáhají různé léky, různá pohlazení…