Přečetla jsem 4 stránky a mám pocit, že paní Barbora, se mnou vstává, chodí do práce, vyzvedává dítě ve školce, mluví s mým manželem… Chvílemi se směju na celé kolo, chvílemi zírám do zdi a jen tak si přemýšlím.

Možná znáte ten pocit, kdy listujete knížkou a občas se podíváte dopředu, kolik ještě stránek zbývá do konce. Je to zajímavé, ale už se to nějak táhne. Tak toto není ten případ. Spíš ten druhý, kdy se vám svírá srdce, že jste už zase zhltli další kapitolu.

Je to knížka ze života, o životě a o štěstí. O tom, jak jít štěstí naproti. A čte se jako po másle. No řekněte sami:

A právě v tu chvíli jsem se uviděla. Nejhorší byl ten výraz. Podrážděný, vzteklý, naštvaný. Výraz, o němž jsem si nikdy nemyslela, že bych ho taky mohla mít. Přesně takhle se tváří všichni ti lidé, které potkáváte ve městě a nechápete, proč se tváří tak příšerně. Neměla jsem o nich nejlepší mínění. Teď jsem zjistila, že jsem jedna z nich. Kolik času denně asi trávím s tímhle výrazem na obličeji, napadlo mě. Jak často mě s ním vidí moje děti?
A zároveň mi došlo: tahle chvíle, kdy v tlačících botách vystupuju z tramvaje a otráveně pokřikuju na své děti, je kus mého života. Není to jen nějaký bezcenný oslí můstek mezi časem, který trávím v práci a časem, který trávím doma. Není to díra, která se NEPOČÍTÁ.
Je to součást mého života.“

Prostě,
jděte do knihkupectví a kupte si Šťastnou knihu od Barbory Šťastné.
Stojí to za to. Já si ji taky koupím, abych ji měla při ruce, když to méně šťastné na mne přijde.

A klidně mi napište, jak se vám čte.

Monika Ambrožová