Jsem 11 let na volné noze, je horké léto a dostala jsem chuť rekapitulovat. To, že vás nakonec vyzvu, abyste přestali chodit do práce, jsem ještě před pár minutami netušila. Ale stalo se. Vlastně se stane… Nepředbíhej, Moni, nepředbíhej.
Mám volné nohy
7 let zaměstnaná, 11 let nezaměstnaná 🙂 … nebo chcete-li „na volné noze“. Mimochodem nevíte, proč je jen jedna noha volná? Já mám dvě?!? Co mám udělat s tou druhou?
No prostě…
Jedenáct let jsem si ředitelem, uklízečkou i tou hodnou paní z personálního. Čas od času si uvařím kafe, jen účetnictví raději nechávám na těch, co to z duše milují.
Hodnotící rozhovory dělám takřka po každé zakázce, ne co půl roku nebo jednou ročně. Když je třeba, nečekám až na finále a prostě si se sebou promluvím hned, z plna hrdla, bez okolků, jakýpak saky paky. Na závěr se obejmu a dám přátelskou herdu do zad. Bez povzbuzení bych od sebe neodešla.
Mít volné nohy pro mne znamená nejvyšší míru svobody v tom, do čeho se pustím, kdy a s kým.
Nejsem svázaná s nikým a s ničím. Možná jen se sebou, se svým svědomím a posedlostí dělat už jen to, co mi dává smysl. Ale právě ta neotřesitelná touha po smysluplnosti a svoboda mi kryjí záda, když na mne přijde čas od času slabá chvilka.
Nemám dovolenou, nechodím do práce
Došlo mi, že od té doby, co podnikám, si neberu dovolenou, protože já fakt „nechodím“ do práce.
Práci si nosím v sobě, mám ji tam, i když zrovna ležím na sedačce a rozpustile lelkuji. Mám ji v sobě, když mluvím s kamarádkou, když okopávám rajčata, dokonce i když se koupu, dál už raději nebudu pokračovat… ale věřte mi, i tehdy je má práce se mnou. Nejde setřást, potvůrka.
A ze stejného důvodu nemám dovolenou. Popravdě jsem na dovolené celý, celičký rok. Dovoluji si vzít tu a tu zakázku, dovoluji si jít na oběd, dovoluji si nepracovat, dovoluji si dřít jako soumar, dokud nebudu mít hotovo a dovoluji si být tak zničená až se mi chce vyčerpáním zvracet. Dovoluji si se rozhodnout, co si (ne)dovolím.
Prostě nedělím svůj život na život „v práci“ a život „po práci“. Žiju stejně bez ohledu na den v týdnu, bez ohledu na to, co právě dělám a kde se právě nacházím.
Možná to zní jako nebe, a možná taky je. Protože v mé představě není dovolená opakem práce, NEBE není opakem PEKLA.
Moje nebe a peklo nemají mezi sebou hranici. Jednoho dne se vcucly do sebe a splynuly v jedno. Jako když smícháte modrou a zelenou a máte se tyrkysově.
A víte co, mi došlo?
Je to tak od mého jakživa. Stalo se to už v momentě, kdy jsem nastoupila do svého prvního a jediného zaměstnání (zatím, kdo ví). Už tehdy jsem dělala práci, která mne bavila a možná, kdyby nás nezrušili, pracovala bych tam dodnes…
A možná taky ne…
Každopádně, já už vím, že ať budu kdekoliv, budu šťastná. A vy můžete být taky.
Věřte mi, že bych chtěla být aspoň na chvíli kouzelnou rybkou, nebo čarovnou hůlkou, abych vám dodala odvahu postavit svou práci na tom, co vás baví. Na tom, co vám jde, na co jste dostali talent, abyste se nebáli to (se) používat.
Protože když děláte to, co vás baví a nestydíte se za to, že vás to baví, je to neuvěřitelně FAJN. A to i v okamžiku, kdy se třeba moc nedaří. Protože víte, že toho dobrého je mnohem víc než toho zlého.
Čáry máry fuk, už máte odvahu.
Monika